Když jsem se poprvé v roce 1997 usadil v Praze, musel jsem zaměstnávat tlumočníka. Zanedlouho jsem zjistil, že využívá své jazykové kvalifikace jako tlumočník také pro jednoho Němce, který ho posléze seznámil s několika jeho známými - turisty, aby si přivydělal, a tak můj tlumočník vypomáhal při vyjednávání o sexu s českými chlapci, kteří navštěvovali teď již neexistujicí "L Club", v Lubljanské ulici u náměstí I.P. Pavlova. Začalo mě to zajímat, a chtěl jsem se dovědět víc.

Abych to zkrátil, zjistil jsem, že existuje obrovské množství chlapců, jejichž rodiče je vyhodili z domu a kteří (byli většinou mimopražští) přišli do hlavního města a hledali tam práci ve snaze přežít.

A tak začíná cyklus, který se téměř beze změny opakuje pro všechny z nich: přijedou vlakem na Hlavní nádraží. Vydají se kolem centra Prahy, mezitím se setmí a oni si uvědomí, že nemají kde spát. Tak se vrátí na Hlavní nádraží, kde je teplo a spousta míst, kde se dá spát. Často se tam pak s nimi dávají do řeči někteří z tamějších mnoha mužů, kteří se tam snaží prodávat pervitin (lidové známý jako piko) a verbují nové prostitutky.

Během prvních dvou dnů se obyčejně o prostituci nehovoří. První dvě dávky pervitinu dostanou chlapci zadarmo - dárci jim slibují, že to chlapcům pomůže zbavit se únavy a získat novou energii. Chlapci jsou vyčerpáni, nemají kde spát a většina z nich nabídku přijme. Pak už je jen otázkou několika hodin, než chlapci začnou pociťovat silnou fyzickou touhu po další dávce. Tehdy je jim řečeno, že dávka stojí asi tisíc korun - což je pro mladého bezdomovce nepředstavitelná částka.

Ale existuje magické řešení - hodinou s německým, britským anebo americkým homosexuálem může chlapec vydělat 2000 - 5000 korun! Je to spousta peněz! (U českých zákazníků klesá cena na 500 - 1000 Kč.)

Slyšel jsem od mnoha těchto chlapců, s nimiž jsem dělal pohovory a které jsem po určitou dobu sledoval, že je láká možnost vydělat si za dvě hodiny víc, než kolik jejich rodiče vydělají za celý měsíc, i když je spojena s pocitem odporu, že musejí být v posteli s mužem.

Většina těch chlapců si ale neuvědomuje, že nebudou mít volně k dispozici všechny tyto peníze, neboť si za ně budou muset kupovat další dávky pervitinu a zbytek utratí na zábavu těchto mladých lidí (brzo zjistí, že na stejné lodi je asi dvě stě dalších mladíků) - totiž házením peněz do hracích automatů na Hlavním nádraží.

Většina těchto chlapců také nemůže najít normální byt anebo pokoj, protože jestliže utekli z dětského domova, kde skončili poté, co spáchali drobné trestné činy, anebo poté, co je tam poslali jejich rodiče, nemají občanský průkaz. A bez občanky si nemohou pronajmout nic.

Avšak průmyslové odvětví homosexuální prostituce se o ně postará: podniky jako Temple, Escape, Drake's a Villa Mansland jim mnohdy poskytnou ubytování v nějaké místnosti, spolu s několika dalšími chlapci. Film Mandragora z roku 1998, který natočil jeden polský režisér, líčil tuto realitu.

A protože se tohoto druhu "podnikání" účastní velké množství mladých mužů, někdy trvá několik dní, než dostanou zákazníka. Na první pohled velká částka peněz za jedinou hodinu v posteli s obyčejně o mnoho starším mužem nakonec nevede k tak velikému bohatství.

Ale jak se dostat z toho kruhu ven? Mnohým se to podaří, jiným nikoliv.
Celá řada důvodů, počínaje tím, že nemají kam jít, nemají žádnou budoucnost, nemají perspektivu, nemají vzdělání a jsou nezralí, vede k tomu, že v této situaci zůstávají léta, až ztratí přitažlivý fyzický vzhled a už nejsou pro zákazníky zajímaví.

Po dobu pěti let jsem sledoval vývoj 17 těchto chlapců, s nimiž jsem se seznámil v roce 1997. Šest z nich ze začarovaného kruhu uniklo, čtyři se oženili. Jedenáct dál děláli stále totéž, 7 z nich byly stále silně závislých na pervitinu.

Existuje také ještě jiný zajímavý jev: vojáci, kteří se dávají na prostituci, aby si přivydělali k absurdně nízké měsíční apanáži. V létě v parku na Letné a během celého roku na Hlavním nádraží je dost často k vidění, jak odchází voják se starším mužem. Viděl jsem to tam mnohokrát denně.

V Praze je asi kolem třicet různých podniků pro gaye. Většinou jsou to jen bary nebo podniky, kde se tančí a kde se gayové setkávají s jinými gayi. Většina gayů nikdy nebyla v homosexuálním bordelu a mnoho z nich ani neví, že něco takového existuje. To je proto, že mladá generace gayů vyrostla pod daleko menším společenským tlakem a existují pro ni normální místa, kde se scházet (v Praze dokonce i za komunismu existovaly podniky U Petra Voka nebo na Bělidle, které se tolerovaly, protože mezi hosty často bývali i ... komunističtí papaláši). Avšak starší generace vyrostla v daleko restriktivnější společnosti a většinou museli tito lidé předstírat celý život, že jsou heterosexuálové. Nyní, když mají peníze, vyhledávají to, co tolik chtěli, ale v minulosti si to nemohli dovolit.

A vyjede-li si takový člověk do cizí země, poskytuje mu to také výhodu anonymity. A český, thajský, marocký, brazilský, kubánský a ruský ráj homosexuální prostituce má také tak nízké valutové kursy, že je to ještě lákavější. A mužskou homosexuální prostituci nenajdeme jenom v Praze. I na hlavním nádraží v Brně a v Olomouci jsou příslušná místa.

Samotná prostituce není, podle mého názoru, skutečný zlem. Existovala vždycky a asi bude vždycky existovat i nadále. Domnívám se, že osoba, která chce vykonávat prostituci, by měla mít právo to dělat, protože je to její tělo. A zákazník si má právo rozhodnout, jakým způsobem získávat sex. Avšak ostatní "obchodníci" kolem nich - pasáci, zprostředkovatelé, majitelé penzionů, barů a bordelů, osoby, které dodávají drogy - ti by měli být stíháni. A sexuálním turistům by se mělo dát hned jasně najevo, že nejsou vítáni, prostřednictvím přísnějších zákonů proti pedofilii.