Seriál o českém porodnictví

Autorkou úvodního textu k tématu je Mgr. Ema Hrešanová, Ph.D., socioložka a kulturní antropoložka, která se zabývá studiem porodu a lidské reprodukce. Doktorát z oboru sociologie získala na Fakultě sociálních studií v Brně, kde obhájila disertačni práci postavenou na kvalitativním výzkumu několika českých porodnic. Sociálními studii porodu se zabývala i během svého studijního pobytu ve Velké Británii a Spojených státech amerických. V současné době působí na katedře sociologie Fakulty filozofické, Západočeské univerzity v Plzni.

Již více než deset let je české porodnictví tématem diskuzí ve veřejném i mediálním prostoru. Přes její úctyhodnou délku však tato diskuze nepřekonala tendenci stavět proti sobě názory na dva existující modely porodní péče (lékařský a tzv. přirozený). Stejně tak způsob, jakým je tato debata prezentována, je často černobílý. Koncem minulého roku jsem viděla dokumentární film Porodní plán a videa na www.porodniplan.cz, který mapuje a nastiňuje problematiku českého porodnictví. Podle mě se v tomto projektu podařilo vytvořit základ pro posunutí debaty o kus dále, a tak nastal čas pokusit se zlepšit úroveň veřejné debaty o českém porodnictví. Můžeme tak přispět k jeho pozitivní proměně.

Řekněme si tedy ještě jednou, proč má smysl dlouho zablokovanou debatu o porodnictví posouvat dál. Protože jde o naši budoucnost – jde o zdraví rodících se dětí. Oblast porodní péče je přeci o reprodukci celé společnosti. Nás všech se nějakým způsobem dotýká, ať již přímo tím, že porodní služby využíváme anebo poskytujeme, či tím, že je využívají naši blízcí a známí. Ovšem jde-li nám o zdravé novorozence, musí nám zákonitě jít i o zdravé matky při porodu, bez kterých by se miminka na tomto světě neocitla. I proto nelze z diskuze vyškrtávat otázku fyzického a psychického zdraví matek a naplňování jejich představ o porodní péči.

Porodní a mateřská péče má v systémech zdravotní péče výsadní postavení. Často je pojímána jako indikátor kvality celého systému zdravotní péče, kterou ve svém životě využívá snad opravdu každý. Sféra porodnictví nám ale o českých poměrech může prozradit mnohem více.

Co se v porodnicích rodícím ženám, jejich partnerům a dětem děje, není pouze individuální záležitostí těchto osob, ale má to politický přesah. Jde zde totiž o (politické) právo každé občanky a občana svobodně rozhodovat o sobě, svém těle a zdraví a o tom, co je pro ně jako pro svobodné bytosti nejlepší. Je to o právu a povinnosti nést za svá rozhodnutí a činy zodpovědnost, zkrátka - je to o právu na sebeurčení. A to je dle mě v demokratické (občanské) společnosti právem prvotřídního významu. Co mám přesně na mysli, krátce nastíním.

Na základě svého dlouhodobého sociologického výzkumu několika českých porodnic jsem došla k závěru, že i přes zásadní a pokrokové změny má české porodnictví stále několik zásadních nedostatků. Z nich považuji za nejpodstatnější absenci dostatečné šíře porodních alternativ, které by mohly uspokojit všechny ženy s různými potřebami a různými koncepcemi porodu.

České porodnictví v podstatě počítá pouze lékařskou koncepcí porodu. Jedinou legitimní volbou pak je porod v porodnicích. Přestože porodnice nabízejí čím dál širší škálu služeb a ve snaze uspokojit co nejvíce žen do své péče inkorporují stále více prvků z alternativního modelu porodní péče, jedná se stále o instituce, které operují v rámci jednoho paradigmatu porodní péče. Taková porodní péče je postavena na stejném souboru přesvědčení a principů týkajících se průběhu porodu a pojetí lidského těla. Všechny porodnice jsou také součástí nemocničních komplexů a podléhají jejím formálním pravidlům, nastaveným na péči o nemocné lidi, kterými však rodičky zpravidla nejsou. Přestože některé z nich zcela naplňují představy žen toužících po individualizované péči a přirozeném porodu, stále zde existují omezení stanovená formálními pravidly.

I v českém prostředí ale existují ženy (a potažmo páry), jejichž porodní potřeby a přání nelze v rámci nemocničních struktur uspokojit, anebo jejichž koncepce porodu se od té lékařské diametrálně liší. Ty se pak často musí rozhodovat mezi porodem v nemocnici anebo porodem doma, přičemž s druhou možností český porodní systém v podstatě nepočítá. To může mít sáhodlouhé důsledky na jejich zdraví. Ovšem opravdu musí všechny ženy rodit v jednom typu zařízení, přestože je každá jiná a má jiné potřeby a touhy? Domnívám se, že odpověď ano je v dnešní době neudržitelná a že vedle porodnic je nasnadě prosadit a legitimizovat i další porodní alternativy.

Nedostatek porodních alternativ však primárně není o sledu konkrétních přání, praktik nebo materiálním vybavení (např. žebřiny, míče v porodním pokoji, porod na stoličce nebo ve vaně, žádný nástřih apod.), které je ta která porodnice schopna a ochotna poskytnout. Jistě pro některé ženy platí, že jim v první řadě jde o co nejrozmanitější „menu“ porodních služeb té které porodnice a krásný zážitek z porodu, který obohatí jejich život. Právě výše zmíněný film Porodní plán a videa uvedená na webu, však ukazují, že mnohým ženám jde o něco jiného. Nechtějí být pasivním objektem, na němž je porod vykonáván, ale chtějí samy rozhodovat o tom, co se s nimi při porodu bude dít. Navíc představy mnohých z nich o tom, co je pro zdraví jejich dítěte i pro ně samé nejlepší, se často odlišují od představ lékařských expertů. V této souvislosti se můžeme ptát: kdo má právo rozhodovat o tom, jaká péče je pro rodící se dítě a rodící matku nejlepší? Má tím jediným soudcem být opravdu pouze medicína?Jaké rozhodovací pravomoci mají mít lidé, o jejichž životy tu jde?

Myslím, že zde existuje mnoho faktorů opravňující rodiče zastávat jiná přesvědčení a představy o tom, co je pro jejich dítě nejsprávnější péče. Je to vlastně širší otázka: kdo má v dnešní (postmoderní) společnosti právo lidem říkat, co mají chtít, dělat, jak pečovat o sebe, své zdraví, své dítě? Není dnes spíše nutné uznat pluralitu pravd i vědění a především právo lidí na sebeurčení, právo na to rozhodovat o sobě, svém životě, svém těle?

Navíc kritika dehumanizace medicíny či diskuze nad iatrogenními dopady lékařských intervencí do porodu (kdy provedení jednoho lékařského zásahu vyžaduje korekci dalším lékařským zásahem, což spouští jakýsi lavinový efekt) vedly k významnému zpochybnění autoritativního statusu medicíny a poukázaly na to, že medicína - podobně jako jakýkoliv jiný systém vědění - nabízí pouze parciální řešení a pravdy.

Medicína není pouze o léčení. Jak ukázala sociálně vědní kritika procesu medikalizace, kdy jsou procesy nelékařské povahy pojímány a řešeny, jako kdyby lékařského rázu byly (například menstruace, menopauza, i samotný porod), medicínu je nutné pojímat také jako významnou instituci sociální kontroly. V jejím rámci je definováno nejen to, co představuje normální a patologický porod či těhotenství, ale zároveň i to, kdo je „normální“ a kdo „nenormální“ rodičkou či matkou. Normalita stanovovaná medicínou se tedy netýká pouze fyziologie lidského těla, ale i společenského chování a kategorií. Právě to dobře ilustruje zmíněný film Porodní plán. Ženy, jejichž představy o porodu a o tom ,co je pro jejich dítě zdravé, se liší od medicínského standardu, jsou pak v porodnicích označovány za „extrémní“, zvláštní“ či dokonce „psychicky narušené“.

Ovšem oba typy péče, lékařská nemocniční, i jiná zdravotní péče, poskytovaná třeba doma, mají z hlediska zdraví dítěte své plusy a mínusy. Podle mého názoru nelze s konečnou platností říci, že správná je pouze jedna z nich. Stačí se podívat do historie či jiných systémů zdravotní péče, abychom zjistily, že kdysi neotřesitelné pravdy dnes mají status vyvrácených tvrzení či mýlek. Nešlo by tedy novou diskuzi o českém porodnictví zahájit přijetím toho, že legitimních koncepcí porodní péče může vedle sebe existovat více??? Jistě by to bylo dobré východisko pro hledání klíčové otázky, co vše a jak by šlo zlepšit na českém porodnictví. A jaký je váš názor?