Óda na největšího génia Járu Cimrmana
V létě 1968 jsem coby čerstvá maturantka výtvarné školy jela jako au pair hlídat děti do tehdejšího Západního Německa. Byl to pro mně trochu šok. Poprvé v životě jsem na příklad viděla myčku nádobí- stroj, který jsem si jako dítě při nenáviděném mytí nádobí vysnila, a další vymoženosti.
Bydlela jsem ve vile na luxusním předměstí Bonnu. Přijela jsem z kulturní Prahy, kde se pořád něco dělo, kde jsme nepřetržitě chodili po divadlech, kinech a výstavách do nudného stereotypu. Po chvíli jsem pocítila potřebu mým hostitelům přiblížit můj svět.
Vyprávěla jsem jim o životě v Praze, o Radokově inscenaci Rollandovy Hry o lásce a smrti, o Divadle za branou, o filmu Černý Petr. První nedorozumění nastalo když jsem jim líčila rozhlasovou Nealkoholickou vinárnu U pavouka a objevení našeho národního génia Járy Cimrmanna. Nemohli pochopit proč takovou postavu adorujeme, co na ní obdivujeme a čemu se smějeme. Tehdy jsem intenzívně pocítila svou osamělost. Po čase se k tomu přidala silná nechuť k prostředí ve kterém jsem se pohybovala. Žádná myčka nemohla vyvážit pocit prázdnoty, nudy , neinspirativnosti a neporozumění. Do toho přišel 21. srpen. Moji hostitelé mně přesvědčovali, abych zůstala v Německu. Ne, ne a stokrát ne říkala jsem si. V zemi kde musí mít na každé jídlo jiný ubrus, kde si myslí , že největší projev lidského ducha je auto Mercedes a nechápou Járu Cimrmana já žít nebudu! V luxusní kuchyni jsem v televizi viděla tanky v pražských ulicích, brečela jsem a chystala se domů . Za každou cenu.
Mohu tedy s klidným svědomím potvrdit, že génius Jára Cimrman mně svým magnetismem přitáhl zpátky do vlasti.
Moji hostitelé z Německa už zemřeli, ale kdyby žili asi by těžko pochopili, že Jára Cimrman vyhrál anketu o největšího Čecha v televizi, ani snahu cimrmanologů pojmenovat po něm jednu z hor Kavkazu. Některé věci jsou prostě nesdělitelné a hodnoty přijímané určitým společenstvím nepřenositelné. Jsem strašně ráda, že jsem se v tom osmašedesáteém vrátila a NIKDY jsem toho nelitovala.
Jsem ráda, že žiju v zemi, ze které se už neemigruje.
A taky jsem ráda, že našeho národního velikána Járu Cimrmanna, senzačně objeveného právě před čtyřiceti lety obdivují další generace.
Bydlela jsem ve vile na luxusním předměstí Bonnu. Přijela jsem z kulturní Prahy, kde se pořád něco dělo, kde jsme nepřetržitě chodili po divadlech, kinech a výstavách do nudného stereotypu. Po chvíli jsem pocítila potřebu mým hostitelům přiblížit můj svět.
Vyprávěla jsem jim o životě v Praze, o Radokově inscenaci Rollandovy Hry o lásce a smrti, o Divadle za branou, o filmu Černý Petr. První nedorozumění nastalo když jsem jim líčila rozhlasovou Nealkoholickou vinárnu U pavouka a objevení našeho národního génia Járy Cimrmanna. Nemohli pochopit proč takovou postavu adorujeme, co na ní obdivujeme a čemu se smějeme. Tehdy jsem intenzívně pocítila svou osamělost. Po čase se k tomu přidala silná nechuť k prostředí ve kterém jsem se pohybovala. Žádná myčka nemohla vyvážit pocit prázdnoty, nudy , neinspirativnosti a neporozumění. Do toho přišel 21. srpen. Moji hostitelé mně přesvědčovali, abych zůstala v Německu. Ne, ne a stokrát ne říkala jsem si. V zemi kde musí mít na každé jídlo jiný ubrus, kde si myslí , že největší projev lidského ducha je auto Mercedes a nechápou Járu Cimrmana já žít nebudu! V luxusní kuchyni jsem v televizi viděla tanky v pražských ulicích, brečela jsem a chystala se domů . Za každou cenu.
Mohu tedy s klidným svědomím potvrdit, že génius Jára Cimrman mně svým magnetismem přitáhl zpátky do vlasti.
Moji hostitelé z Německa už zemřeli, ale kdyby žili asi by těžko pochopili, že Jára Cimrman vyhrál anketu o největšího Čecha v televizi, ani snahu cimrmanologů pojmenovat po něm jednu z hor Kavkazu. Některé věci jsou prostě nesdělitelné a hodnoty přijímané určitým společenstvím nepřenositelné. Jsem strašně ráda, že jsem se v tom osmašedesáteém vrátila a NIKDY jsem toho nelitovala.
Jsem ráda, že žiju v zemi, ze které se už neemigruje.
A taky jsem ráda, že našeho národního velikána Járu Cimrmanna, senzačně objeveného právě před čtyřiceti lety obdivují další generace.