Vystoupení D. Trumpa na Valném shromáždění OSN znovu ukázalo, do jaké míry jeho zvolení přispělo ke zkomplikování spolupráce a důvěry mezi zeměmi Západu a oslabilo pozici USA ve světě. Smích po jeho vychloubačné větě o tom, že jeho administrativa toho dokázala víc, než jakákoli předchozí, přicházel ze všech koutů sálu. To, co je nadšeně aplaudováno na mítinku v Missouri či Kentucky, působí na mezinárodní scéně směšně a snižuje vážnost Spojených států – stále ještě nejvýznamnější země západní civilizace.

Trumpův projev však především znovu potvrzoval jeho pohled na zahraniční vztahy, které jsou ve značném rozporu s tím, na čem mezinárodní společenství stojí v době po 2. světové válce. Trump vyzval státy k hájení svých vlastních zájmu, spolupráci především na dvoustranném základě a výrazně zpochybňoval roli nadnárodních institucí. Z pohledu USA by tento přístup mohl být do jisté míry funkční – je jasné, že při dvoustranném jednání je vůči USA prakticky každá země příliš slabá na vyjednání výhodnějších podmínek. Postavit ale na tomto principu mezinárodní obchod a spolupráci by znamenalo vrátit se do období mezi dvěma světovými válkami a znovu riskovat napětí mezi zeměmi a války, které by v lepším případě byly jen obchodními.

Trump ve svém projevu také dále potvrdil svou strategii vztahu k jiným státům, která nevychází ze společných hodnot a úrovně spolupráce, ale zejména z toho, jak který stát vychází vstříc představám USA a jeho osobním. Kim Čong Unovi se tak například dostalo pochvaly (rok poté, co byl na stejném fóru označen za „rakeťáka“), zatímco kriticky se Trump zmínil například o Německu a prohlásil (nesmyslně), že bude energeticky zcela závislé na Rusku. Vše v duchu věty, kterou v projevu pronesl: „Americe vládnou Američané. Odmítáme ideologii globalizmu a ujímáme se doktríny patriotizmu.“

Globalizmus a mezinárodní organizace byly obecně hlavním cílem jeho kritiky – Mezinárodní soud v Haagu, WTO, Komise pro lidská práva OSN a další. Jistě, k různým z nich – zejména posledně jmenované – lze mít výhrady. Hlavním důsledkem Trumpovy strategie je ale oslabování mezinárodního systému a snaha posílit tak pozici USA bez ohledu na dosavadní spojenecké vazby a politickou blízkost jiných zemí. To má ovšem vedle negativních dopadů na tento systém samotný ještě ten důsledek, že USA pomalu ztrácejí postavení klíčové velmoci a uvolňuje se geopolitický prostor zejména pro Čínu a do jisté míry Rusko.

Přímá výzva k důrazu na národní státy a proti globalizaci byla jen podtržením směru, kterým se Trump rozhodl USA nasměrovat. Vážnější ovšem je, že zatímco Trumpův přímý vliv bude dočasný – výrazně ho mohou oslabit už volby do Kongresu a Senátu na začátku listopadu – posun v postojích Ameriky, který ztělesňuje, bude značný. Republikánská strana po smrti Johna McCaina v podstatě nemá výraznou osobnost , která by se těmto trendům postavila a její politici a členové administrativy sledují Trumpovu strategii v obavě z jádra republikánských voličů či o své pozice. Komicky tak například reagovala velvyslankyně USA při OSN Nikky Haley, která na dotaz Fox News o posunu v přístupu k mezinárodním smlouvám zcela vážně prohlásila, že díky tomu USA poprvé v historii neprodělávají (!) („don´t suffer“).

Země podporující mezinárodní systém založený na spolupráci a obhajobě demokratických hodnot se tedy budou muset dále připravit na to, že USA v tomto směru vyklízejí pole a činí tento svět slabší a zranitelnější. Výzva to bude zejména pro EU, která je v očích Trumpa jedním z hlavních symbolů jím neoblíbeného systému. Byly by to přitom zejména menší země EU, které by při oslabení systému mezinárodních institucí a dohod byly vystaveny největšímu riziku tlaku velkých zemí a případných konfliktů. USA se s D. Trumpem mění a reakce na tento vývoj bude jedním z hlavních úkolů zahraniční politiky každé země. A pro takové, které jsou v citlivém geopolitickém prostoru, jakým je střední Evropa, ještě více. Mimochodem, je příznačné, že jedinou významnou zemí, kterou Trump ve svém proslovu vůbec nezmínil, bylo Rusko.