Jak je možné, že v zemi s nejlepšími statistikami úmrtí při porodu na světě existují ženy, co se to vytrvale snaží změnit?
Možná kdyby porodní asistentky nebyly tak militantní, nebojovaly tak divoce za lidská práva žen rodit doma, ale popravdě řekly - ročně existuje u nás asi tak tisíc nebo dva tisíce žen, které mermomocí chtějí rodit doma - poraďme se, jak jim to umožnit a neohrozit přitom životy a zdraví jak rodiček, tak dětí, možná by byla domluva s porodníky schůdnější.
Základní potíž je zřejmě v tom, že porodní asistentky odmítají převzít absolutní odpovědnost

Ten začátek jsem si půjčila z diskuze. Ano, jak je možné, že .. Dovolím si trochu historický exkurz.

Až do poloviny 20. století rodily doma všechny ženy, bez rozdílu rizika. Zdravotní stav obyvatelstva byl podstatně horší než nyní. Možná někteří namítnou, že žena neudělá dva kliky, ale myslím, že neudělala ani tehdy. Zato často trpěla chorobami, které v současné době v našich podmínkách ani neznáme, třeba rachitis (křivice). Takové ženy měly deformovanou pánev a díky tomu nebyly schopné porodit dítě bez užití císařského řezu. Jenže ten jsme moc neuměli. Krom toho jsme neznali antibiotika, nevěděli nic o asepsi (zachování sterilního prostředí), neznali jsme krevní skupiny a nevěděli nic o transfuzi. Zároveň nebyly ženy během těhotenství nijak sledované.

Rodit v porodnicích, vlastně nalezincích, původně začaly ženy, které své těhotenství tajily a chtěly své dítě po porodu svěřit jiným. Pak začaly v porodnicích, sanatoriích, rodit ty, které „na to měly“ a kolem poloviny 20. století jsme rozhodly z moci úřední, že tak budou rodit všechny. Tátu jsme poslali na panáka, matku do porodnice a dítě samotné do své postele. Tato myšlenka však pochází z nacistické ideologie. Nenavazovat vztahy a vychovávat „silné a odolné“ jedince.

Už jen to, že jsou dnes ženy během těhotenství pravidelně sledovány, mělo za následek snížení mateřské a novorozenecké úmrtnosti. Leckteré komplikace lze totiž včas zachytit, lze různým komplikacím předcházet, popř. nasměrovat porod do specializovaného pracoviště.

Pokud jde o porodní asistentky, byly vždy základními poskytovatelkami péče o rodičku. Když se převedly porody do porodnic, přešly porodní asistentky z „terénu“ většinou do nemocnic. Byly to ony, které se staraly o rodičky i v porodnicích a lékaře přivolávaly pouze v případě komplikací. Tak to fungovalo i na pražské klinice „U Apolináře“ ještě počátkem 80. let minulého století. Pak se ale vyměnilo vedení a ze dne na den nesměly porodní asistentky nic.

Po roce 1948 byly z vyšší moci zrušeny všechny profesní organizace, kromě lékařské společnosti. Tím se stalo, že lékařská společnost začala rozhodovat o všech ostatních odbornostech, které zdravotní péči poskytovaly. Tím se také stalo, že z porodních asistentek se staly „ženské sestry“ k obrazu lékařů gynekologů-porodníků. To znamenalo, že se jim přidala k péči o těhotné, rodičky a ženy po porodu ještě péče o gynekologicky nemocné.

Ty, které nepracovaly v porodnicích, byly zaměstnané v ústavech národního zdraví a spolupracovaly s ambulantními gynekology. Obvykle v ordinaci pracovaly dvě až tři a střídaly se. Byly asistentkami lékaře v případech gynekologických pacientek a při péči o patologická těhotenství. Ve zbytku své pracovní doby pečovaly o „normálně“ těhotné a prováděly přípravu k porodu a návštěvy žen po porodu v domácnosti. Tato jejich péče byla zcela nezávislá na lékaři. Je nutno přiznat, že když v letech 1992-94 nastala privatizace ordinací lékařů, porodní asistentky trochu zaspaly. Nezprivatizovaly se, ale přešly jako zaměstnankyně do ordinací lékařů. Tím mimo jiné také zanikla na většině území v ČR návštěvní služba porodních asistentek.

Na každou ženu pohlížíme, jako by byla vysoce riziková. Provádíme mnoho vyšetření, která nejsou běžně potřebná. To může vést buď k tomu, že zdravé ženy jsou zbytečně zatěžované nebo že v rámci rutiny můžeme některé varovné známky přehlédnout. Obojí může být špatně. Zároveň je taková péče příliš drahá. Pojišťovny praktikují dvojí způsob úhrady. Buď žena podstoupí VŠECHNA vyšetření a bude uhrazena péče v plném rozsahu, nebo podstoupí jen některá vyšetření a pak bude lékaři uhrazen jen pakatel. Co si asi jako poskytovatelé péče vybereme? Ženy se pak často setkávají s arogantním jednáním, pokud nechtějí některá vyšetření podstoupit. Nedostaneme přeci zaplaceno!!!!

Současná péče o ženu a dítě je zcela anonymní. Žena přichází v neznámé situaci do neznámého prostředí mezi neznámé lidi. Sice máme ty cedulky na uniformě, ale to je při porodu dost problematické přečíst, natož si pak zapamatovat. Ve větších porodnicích se o ženu a její dítě stará během porodu a po porodu až 60 i více lidí. Každý, kdo přijde tak se „podívá“, eventuálně „si šáhne“, a to ještě za přítomnosti dalších přihlížejících. Porod ale není peepshow. A teď budeme ty malé, intimnější, rušit?

Žena je pro nás taky neznámá. To nás nutí dělat různé věci, které máme naučené, abychom byli z obliga. Musíme si přece jistit záda. Jakýpak individuální přístup? My to děláme takhle, protože jsme se to tak naučili. Když se podíváme do historie, nikde – ve starověku ani středověku nenajdeme výjev z porodu, kde by žena ležela na zádech. Porodnické nástroje jako kleště se začaly zdokonalovat až od doby Ludvíka XIV., kdy začalo rodit v leže.

Dalším zajímavým úkazem porodnictví je personální složení pečovatelů. V tak feminizovaném oboru, jako je zdravotnictví, je v porodnictví více než 60% lékařů mužů. Mužů, kteří nikdy nebudou mít osobní zkušenost s těhotenstvím a porodem. Ve vedení odborných společností a ve vedení gynekologicko-porodnických oddělení je pak zastoupení mužů téměř 100%.

Z pohledu historie se péče o ženu a dítě, navzdory tvrzení o tom, jak jsme skvělí, zhoršuje. Dříve byly ženy s dětmi v porodnici týden, po porodu je navštívila dětská sestra, dětský lékař a porodní asistentka, mnohdy více než jedenkrát. Nyní propouštíme ženy s dětmi třetí den. To je v pořádku a mohlo by to být i dříve. Problém je v tom, že pak se, zejména o ženu, nikdo nestará. Sdělíme jí, že se má po šestinedělí ukázat u gynekologa. To je prima. Třetí den je ale pro ženu velmi problematický. Neumí se, obzvláště je-li po prvním porodu, pořádně postarat o dítě, nemá ustálenou laktaci a hormony dělají revoluci. Nikoho nezajímá, jak se zavinuje děloha, jak žena krvácí, jak se rozvíjí laktace… K tomu ještě mnohdy dětský lékař, přestože má ze zdravotního pojištění hrazenou 1-2 návštěvy, se odmítne přijít podívat na dítě a trvá na tom, aby mu rodiče přišly ukázat dítě do ordinace. To může být pro nezkušenou matku velký stres.

PORODNÍ ASISTENTKY NEJSOU DULY.
Porodní asistentka je zdravotnický pracovník. Dnes v praxi neexistuje v podstatě žádná porodní asistentka, která by měla nižší než dvouleté pomaturitní studium, úzce zaměřené na péči o ženu a dítě, zejména v období těhotenství, porodu a období šestinedělí. Dnes se vzdělávají výhradně na vysokých školách. Mají zákonem a vyhláškou zcela přesně dané kompetence a z nich vyplývá i ABSOLUTNÍ OSOBNÍ ZODPOVĚDNOST za poskytovanou péči.

Na rozdíl od porodních asistentek duly NEJSOU zdravotničtí pracovníci. Jsou to, obvykle, ženy, které samy již rodily a mají kurz o tom, jak podpořit ženu v období porodu. Sice to nemají rády, ale, lapidárně řečeno, jsou to „placené kamarádky“.

PORODNÍ ASISTENTKY SE SNAŽÍ DOMLUVIT S LÉKAŘI UŽ 15 LET.
Již v roce 1997 jsme oslovily odbornou lékařskou společnost a žádaly o spolupráci. V roce 2000 na kongresu gynekologů a porodníků jsme vyzvaly lékaře k vytvoření pracovní skupiny, které by byli účastni všichni, kteří jsou účastni péči o ženu a dítě, včetně pojišťoven, právníků a těch, kterým je péče poskytována, tedy zástupců žen.

Od té doby jsme iniciovaly mnohokrát společná jednání. Obvykle to dopadlo tak, že lékaři vůbec nepřišli a pojišťovny poslaly zástupce bez rozhodovacích kompetencí, takže nebylo možné se na ničem dohodnout.
Od roku 1997 jsme žádaly každého ministra o schůzku a nebylo nám vyhověno, až letos, a to ještě díky dobré shodě okolností.

PORODNÍ ASISTENTKY NECHTĚJÍ VRÁTIT PORODY DOMŮ
Porodní asistentky chtějí poskytovat péči ženám, které i to mají zájem, v rozsahu svých kompetencí a tam, kde si ženy přejí.

V zahraničí (starých státech EU) je běžné, že pokud žena nedostane menstruaci (to je porucha) navštíví lékaře. Ten zjistí, že není nemocná, ale jen „normálně“ těhotná, a pošle ji k porodní asistentce Ta se o ni pak stará nejen během těhotenství, ale i při porodu. Při porodu tam, kde si žena vybere – někdy doma, v porodním domě, ale i v porodnici, se kterou má pro tyto případy uzavřenou smlouvu. K lékaři jde jen v případě nějakých potíží nebo na ultrazvuk. Pro péči existují přesná pravidla (Seznam indikací), kdy porodní asistentka o ženu pečovat může a kdy už ne, jaké má mít vybavení a co dělat když … Co dělat když by bylo již nad rámec tohoto sdělení. Myslím, že by mohlo stačit, že ty „staré státy EU“ mají zcela srovnatelné výsledky porodnictví, přestože péče porodních asistentek je běžnou součástí nabídky péče. A tato péče je zcela hrazena zdravotními pojišťovnami. V Německu dokonce existuje zákon, že u každého porodu MUSÍ být porodní asistentka a pojišťovny hradí až 10 návštěv porodní asistentky po porodu v domácnosti

Nikdo tedy neusiluje o to, aby se porody vrátily opět domů. Je však třeba vzít na vědomí, že ženy, které chtějí rodit doma, tady byly, jsou a budou a měli bychom nastavit i pro takové ženy podmínky pro poskytnutí péče. Ty ženy nejsou žádné divoženky. Jsou to ženy vzdělané, informované a zodpovědné. Mnohdy žily v zahraničí nebo mají se zahraničím úzké vztahy, často jsou i zdravotnice, některé z nich i lékařky. Nejčastějším důvodem pro porod doma, podle výzkumu, je právě dítě. Zejména nechtějí být od svého dítěte po porodu odděleny.

A na závěr si půjčím ještě jednu větu z diskuze. Nahradí-li v diskusi věcné argumenty vášně, nevyřeší se nic.

Pro ty, kteří chtějí věcně argumentovat jsem připravena věcně odpovídat.