Přerozdělení trhu mezi exekutory. Kdo to vlastně zaplatí?

03. 09. 2020 | 15:03
Přečteno 2252 krát
Tento text je pokusem o srozumitelné vysvětlení aktuálního dění ohledně soudních exekucí. Je třeba upozornit, že vlastní text není zrovna krátký, ale jedná se o problematiku složitou a některé skutečnosti je třeba zasadit do patřičného kontextu. Jsem totiž bytostně přesvědčen o tom, že nepromyšlená úprava zákona o soudních exekutorech má potenciál napáchat v ekonomice více škody než např. takový koronavirus. Tady totiž nejde jen o výdělky exekutorů. Mnohem podstatnější je najít odpověď na otázku, kdo to vlastně zaplatí…

Trocha historie
Začněme z hlediska legálního vymáhání pohledávek dobou kamennou. Aktuální systém individuálních pohledávek byl zaveden v roce 2001 zákonem č. 120/2001 Sb. (Exekuční řád). Tímto byl nahrazen poněkud nefunkční mechanismus, kdy výkony rozhodnutí prováděly pouze soudy.
Věřitelé soudům dokonce museli říkat, co by se v dlužníkovi dalo ještě v exekuci postihnout. K tomu ještě museli počkat na výsledek, jak takový pokus o exekuci dopadne a až poté mohlo být přistoupeno k dalším formám domáhání se spravedlnosti.

Nelze se tedy divit skutečnosti, že před zavedením Exekučního řádu, činila „vymahatelnost“ směšných 6 %. Podle kvalifikovaných odhadů společně s účinností Exekučního řádu vymahatelnost zásluhou soudních exekutorů skokově vzrostla na 60 %, současný stav je asi 45 %.

Veřejný sektor hraje první housle
Přejděme ke struktuře pohledávek v exekuci. Podle Poradny při finanční tísni jednoznačně vévodí úvěry a finanční služby z kategorie nebankovních (26.2 %). Prakticky s jistotou lze přitom říci, že nebankovními finančními půjčkami je často refinancována některá z dalších pohledávek, které jdou za sebou v tomto sledu: dopravní podniky – pokuty (18.4 %), úvěry a finanční služby bankovní (15.2 %), sociální a zdravotní pojištění, finanční úřad (8.3 %), telefonní a internetoví operátoři (6.9 %), komerční pojištění (5.2 %), elektřina, plyn a podobné služby (4.3 %), soukromé osoby (3.7 %), pokuty policie (1.9 %), popelnice + psi (1.6 %), ČT + Čro (1.5 %), alimenty (0.5 %).

Zvýrazněny jsou přitom pohledávky mající původ ve veřejném sektoru, což se rovná cca 32 % veškerých pohledávek. A pokud přijmeme tezi, že část úvěrů nebankovních institucí je použita na hrazení (refinancování) těchto závazků, vzroste podíl veřejných závazků vymáhaných v exekuci na úroveň 40 – 45 %. Jedná se tak o podíl z kategorie podstatných.

Věřitel a dlužník
V současné době se nacházíme ve stádiu, kdy je ve standardním smluvním vztahu pozice obou stran vcelku vyrovnaná, v případě porušení smluvního vztahu se jedna strana stává poškozenou s nárokem na náhradu škody (věřitel) a druhá strana povinnou tuto škodu nahradit (dlužník).
Je vlastně jedno jestli si jako dlužníka představíme truhláře, který zinkasoval zálohu na nové schody a už se nikdy neukázal, nebo pana domácího, který si nové schody nechal vyrobit, ale už za ně nikdy nezaplatil.

V ideálním případě by měla být legislativní hranice nastavena tak, že poškozený je v dosažení svých práv před povinným zvýhodněn. Přinejmenším takto nějak nám na základní škole vysvětlovali, co je to vlastně ta spravedlnost. Snad možná jen v okamžiku, kdy dlužník přizná vstupem do insolvence své selhání, mělo by se mu dostat zákonné ochrany a pomoci ze strany státu.

Náklady řízení
V současné době je tomu tak, že náklady řízení v exekuci hradí dlužník. Děje se tak ovšem pouze v případě, že splácí. Ještě než takový stav nastane, stojí to věřitele nemalé výlohy (a nervy), aby svou pohledávku vůbec uplatnil. Náklady řízení v insolvenci hradí dlužník „ze svého“ jenom v případě, že svým věřitelům splatí 100 % přihlášených pohledávek (a i tak věřitelé odepíšou minimálně ztrátu v podobě ušlého úroku z dlužných peněz). V opačném případě je totiž dlužník v insolvenci povinen nejprve zaplatit náklady řízení a až teprve zbytek peněz může být poukázán na splátku dluhů.

Pokud dlužník nesplácí, náklady řízení nese věřitel. Vždy. Věřitel zároveň ale řeší vymahatelnost, svou schopnost tuto ovlivňovat a majetek, o kterém chce svobodně rozhodovat. Nelze tak vyloučit, že v případě nespokojenosti zvolí před regulovaným, neregulovaný způsob vymáhání, pokud bude efektivnější.

Z výše uvedeného přitom vychází, že pro další směrování a chování nejen dlužníků, ale i věřitelů je zásadní vývoj legislativy v oblasti vymáhání pohledávek – exekuce (letos) a insolvence (příští rok).

Oddlužovací novela
V roce 2019 byla schválena tzv. oddlužovací novela Insolvenčního zákona umožňující prakticky 99 % dlužníkům v exekuci (a je jich asi 750 tisíc) vstoupit do insolvenčního řízení, které těmto přináší nezpochybnitelné výhody. V první řadě dochází k zastavení nárůstu příslušenství a dlužník má jasně stanovené podmínky oddlužení ve, tří až pětiletém horizontu. Nad jeho konáním bdí insolvenční správce a soud. Pravda, musí mít zajištěný příjem a má omezené možnosti k dalšímu zadlužení se. Nevýhodou je, že dlužníkovi v oddlužení měsíčně zůstává menší nezabavitelné minimum než v exekuci a to se dlužníkům kolikrát moc nehodí. Náklady na řízení, jak už bylo řečeno, nese vlastně věřitel.

Ve srovnání s insolvenčním řízením jsou exekuce pro dlužníka finančně mnohem méně výhodné (z dlouhodobého hlediska). Věřitel má v exekučním řízení „navrch“. V exekuci nedochází ke zmrazení úročení dluhu. Náklady exekuce hradí dlužník. V důsledku toho by se mohlo zdát, že by měl být dlužník logicky motivován k plnění závazků a případně řešení své situace. Třeba formou osobního bankrotu - oddlužením.

S jistotou lze konstatovat, že pokud dojde k narušení základních principů vymáhání a další náklady exekuce budou přeneseny na věřitele, dojde k nespornému snížení motivace dlužníků k aktivnímu řešení dluhů.

Komu to slouží
Zavedení teritoriality v České republice je aktuálně koncipováno a prezentováno jako opatření, které má „usnadnit“ situaci dlužníka. Ten čelí v 60 % případů exekuci z důvodu neuhrazení závazků nebankovní finanční instituci, dopravnímu podniku či bankovní instituci. Jak je ovšem výše uvedeno, oddlužovací novela umožňuje vstoupit do insolvenčního prakticky všem dlužníkům. Na místě je proto otázka, z jakého důvodu vytvářet v procesu exekuce podmínky, které nebudou dlužníky motivovat k vstupu do procesu oddlužení, který je pro dlužníka i věřitele v zásadě výhodnější?

Realita je sice taková, že od 1. 7. 2019 je evidován přibližně dvojnásobný objem návrhů na povolení oddlužení, přičemž tato řízení mají v průměru dvojnásobný počet věřitelů. Toto je srovnání s dlužníky, kteří do oddlužení vstupovali před oddlužovací novelou v roce 2019. Je tak evidentní, že novela zpřístupnila proces skupině dlužníků, kteří do oddlužení vstoupit před novelou nemohli. Ale stále to není ani 5 % (za rok) z celkového počtu lidí s exekucí. Je s podivem, kolik úsilí je vynakládáno na záchranu lidí v exekuci, když se nezdá, že by o jakoukoliv pomoc vůbec stáli.

Zároveň je evidentní, že čas mezi účinností novely Insolvenčního zákona a diskuzí o změnách v Exekučním řádu je příliš krátký na to, aby se jakkoli projevily konsekvence obou systémů. Třeba se totiž pletu a v brzké době dojde k masivnímu přesunu dlužníků do insolvenčních řízení.

V každém případě je ale skutečností, že zvolené načasování není vhodné. Nacházíme se v bezprecedentním koronavirovém čase a obě strany procesu, tedy dlužník a věřitel, by měly vědět, na čem lidově řečeno, jsou.

Daňové aspekty
Jedná se o zásadní oblast pro další vývoj v oblasti pohledávek, neboť nemálo věřitelů přistupuje k vymáhání pohledávek formou exekuce čistě z daňových důvodů. Z fakturované, ale nezaplacené částky totiž odvádí zákonem stanovené daně z příjmu, případně i daně z přidané hodnoty, což má mimo jiné negativní vliv na stav jejich pokladny. Zavedením mechanismu, který by umožnil poplatníkům tyto pohledávky odepsat, nejlépe ve zrychleném režimu, by se do procesu vymáhání nedostala celá řada nedobytných pohledávek, které v zásadě jen generují pro zúčastněné subjekty další náklady.

Jedná se o stát (náklady na rozhodnutí o vykonatelnosti exekučního titulu), věřitele (náklady řízení a související administrativa) a exekutora (výkon rozhodnutí, administrativní náklady, které lze sdílet s věřiteli). S ohledem na nezanedbatelné riziko daňových úniků se pak daňová uznatelnost nedobytných pohledávek jeví, jako velmi citlivá záležitost.

Jako možné řešení se jeví mechanismus, při kterém věřitel požádá soudního exekutora o osvědčení nedobytnosti pohledávky. Soudní exekutor posléze vystaví osvědčení, které věřitel předloží k posouzení správci daně. Věřitel pak takto osvědčenou pohledávku odepíše ze svého účetnictví. V takovém případě není od věci zamyslet se nad finančními limity. Dlužno podotknout, že v tomto ohledu se už ledy pohnuly, uvidíme.

Nakupujme o sousedů
Proč objevovat kolo. Stačí se podívat na Slovensko, kde byla celá řada opatření zavedena již v roce 2017. Došlo především k elektronizaci spisu, zavedení místní příslušnosti (teritoriality, regionální působnosti) soudních exekutorů, vytvoření centrálního exekučního soudu, zavedení povinných záloh, a řadě dalších opatření. Vlastně taková menší revoluce ve vymáhání.
Stěžejním důvodem byl přitom stav, kdy „velké exekutorské domy“ údajně vymáhaly pohledávky pouze do doby pokrytí vlastní odměny, aby následně zvolily strategii ve smyslu: „děj se vůle boží,“ bez evidentní snahy vymáhat ve prospěch věřitelů.

Jak už bylo naznačeno, jednou z nejdůležitějších změn zákona o Exekučnom poriadku spočívala především v zavedení výlučné působnosti jednoho soudu pro agendu exekuce a to se sídlem v Banské Bystrici. Došlo k elektronizaci spisu, což podstatnou měrou přispělo ke zlepšení komunikace mezi soudem a exekutorem. Tímto došlo k zjednodušení dohledu a výkonu soudu, k snížení nákladů a zrychlení řízení, ale k tomu se ještě vrátíme.

Odezva věřitelů
Vzápětí po zavedení principů teritoriality předali věřitelé veškeré myslitelné pohledávky k vymáhání soudním exekutorům. Došlo tak k mimořádnému růstu nápadu (exekučních titulů). Nicméně zhruba šest měsíců po nabytí účinnosti zákona rázem „nebylo co vymáhat“, případně věřitelé zjistili, že se jim vymáhání pohledávek prostřednictvím soudních exekutorů příliš nevyplatí, což způsobilo skokové snížení nápadu, resp. zastavení vymáhání prostřednictvím soudních exekutorů.

Statistické čarování
Protože Ministerstvo spravedlnosti SR nedisponuje žádnou ucelenou statistikou, ke svým závěrům tak využívá informace z trhů a třetích subjektů. Podle zdrojů inkasní agentury EOS KSI, vzrostla vymahatelnost exekucí o 10 procentních bodů. Průměrný den 1. inkasa v exekuci se zkrátil o dva měsíce.

Skvělé zprávy, že? Poněkud ale zapadá kontext, že se zcela změnila struktura pohledávek, ze které tato čísla vycházejí. Na Slovensku už se totiž jen velmi obtížně vymáhají zaplacené zálohy za nedodaná schodiště a jim podobné pohledávky. Nebo spíš už se nevymáhají v exekucích.
Zázračné zvýšení kvality pohledávek v exekučních řízeních je doprovázeno poklesem objemu pohledávek v exekuci celkem a zvýšeným nápadem inkasních agentur. Těch „kvalitních pohledávek“ je totiž pořád stejně.

Jak to tedy funguje
Na Slovensku se osvědčilo pravidlo, na základě kterého dostane exekutor z vymožené částky jen poměrnou část odměny (nejvíc 24 %), věřitel pak zbytek (minimálně 76 %). Nutno říci, že slovenští exekutoři vymáhají (pokud tedy vymáhají) všechny pohledávky, vyjma pohledávek pro Sociálnu poisťovňu, která takto činí sama na vlastní pěst s úspěšností cca 45 %. Tato instituce v minulosti přitom evidovala přibližně 1/3 všech nařízených exekucí na Slovensku.

Věřitelé tedy reagovali na teritorialitu výběrem „kvalitnějších“ pohledávek s větší pravděpodobností vymahatelnosti. Na jedné straně vzrostla procentuální úspěšnost vymáhání pohledávek, byť z menšího vzorku. Současně s tím ovšem u našich sousedů vzrostl objem pohledávek vymáhaných prostřednictvím inkasních agentur a interními procesy. V praxi tedy došlo k podstatnému přesunu z regulovaného, do neregulovaného prostředí vymáhání pohledávek. Možná by se to dalo označit jako šedá zóna, bez zákonné regulace, snad jen v intencích morálních zásad věřitelů a inkasních specialistů. Držme dlužníkům palce.

Dalším důsledkem zavedení teritoriality je na Slovensku zastavení vypisování výběrových řízení na exekutorské úřady, jejich počet se tak ustálil na čísle 300. Zároveň je uplatňován princip jakéhosi „krajského kolečka,“ rovnající se rovnoměrnému nápadu všem exekutorům. Už nyní se i na Slovensku ale diskutuje možnost přiřknout věřiteli právo z tohoto kolečka některé exekutory vyloučit, neboť absence jakékoliv motivace exekutora se projevuje na výsledcích jeho práce.

Exekutorská pětiletka
Podle Ministerstva spravedlnosti SR došlo zavedením teritoriality díky vedení všech exekucí jednoho dlužníka u jednoho exekutora k úsporám nákladů dlužníka, což bylo ostatně účelem legislativní změny. Platí to ovšem pouze pro nové případy. Zatímco staré exekuce, řídící se předchozí legislativní úpravou, budou zastaveny nejdéle k 1. 4. 2022. Staré exekuce je ovšem možno znovu přihlásit, čímž se vymáhání nevymožené části pohledávky dostane do režimu nového zákona (a dojde k založení elektronizaci spisu).

Podle Zákona o ukončení exekuce náleží exekutorům odměna za zastavení exekuce v hodnotě 35 EUR (+DPH), přičemž částka je hrazena věřitelem. Tímto vznikly náklady na státní rozpočet Slovenska v hodnotě 60 miliónů EUR (1.5 miliardy korun). V kontextu celkového účtu pandemie to jistě není nikterak horentní suma, nicméně sluší se připomenout, že se jedná o náklady na odpuštění dluhů neplatičů.

V této souvislosti pak nesmíme opomenout dopady na příjmovou stránku rozpočtu, neboť plošné odpisy pohledávek věřitelů se projeví snížením inkasa daně z příjmu právnických a fyzických osob.
V platnosti ovšem zůstává pravidlo, že exekuce může probíhat maximálně pět let, pak je zastavena, nezaplatí-li věřitel další zálohu na náklady řízení. Pokud není během posledních 30 měsíců vymoženo ani 15 EUR, dochází k jejímu zastavení také.

V tomto ohledu se z hlediska českého věřitele jeví jako nejvíce problematická skutečnost, že dlužníci uhradí části věřitelů závazků v 7. a 8. roce exekuce, zastavení po pěti letech by tak mohlo být předčasné. Tato skutečnost ale může rovněž korelovat s ekonomickou konjunkturou, jíž jsme byli v uplynulých letech svědkem.

V každém případě je ale potřeba posuzovat schopnost dlužníka splácet v součtu na všechny jeho exekuce. Dlužník v exekuci totiž nejprve zaplatí nejstarší dluh, pak novější a tak dále podle pořadí, jak byly pohledávky přihlášeny. Snadno by se mohlo stát, že by se na některého věřitele vůbec nedostalo, byť by dlužník vydělával a poctivě splácel.

Proč vymýšlet vymyšlené?
Lze předpokládat, že stejně, jako na Slovensku, by v České republice při zavedení teritoriality došlo v první řadě k poklesu nákladů dlužníka na vedení exekuce. Je tomu tak díky zavedení modelu jeden dlužník = jeden exekutor a koncentrace řízení chronického neplatiče na jednom exekutorském úřadě. Dlužník díky tomu totiž nemusí platit náklady na opakované lustrace majetku, atp.

Stejně tak by ale došlo ke zvýšení nákladů věřitele na administraci portfolia pohledávek, což se týká zejména systémových věřitelů. Systémoví věřitelé jsou takoví, kteří mají desítky tisíc klientů. Jsou to třeba banky, distributoři vody, elektřiny či tepla, nebo třeba zdravotní pojišťovny. Ekonomicky gramotný čtenář snadno dovodí, že se tento náklad bezprostředně projeví v koncové spotřebitelské ceně. Je to proto, že se cena stanovuje kalkulačním vzorcem, který se počítá jako náklady + marže. Tedy pokud podnikatel pracuje se ziskovou přirážkou (marží) 20 % a dojde k nárůstu nákladů, nutně musí vzrůst i koncová cena.

Na druhou stranu, asi by bylo korektní zdůraznit, že v České republice neexistuje exekutorský úřad, který by monopolizoval rozdělení trhu s nápadem exekucí a „diktoval“ věřitelům podmínky vymáhání pohledávek. Je tomu tak i přes existenci úřadů, které lze vzhledem s ohledem na kvalitu poskytovaných služeb a preference ze strany věřitelů, označit za významnou tržní sílu. Na základě údajů z let 2013 - 2018, 90% všech nařízených exekucí připadlo osmi desítkám, tedy 80, tedy asi polovině exekutorských úřadů. Úvahu o tom, na co máme tu druhou polovinu a zda nám třeba zde nevznikají ty nežádoucí náklady na straně dlužníků, ponechme stranou.

Zatímco v Česku exekutorské úřady vymáhají průběžně až do výše pohledávky věřitele, na Slovensku docházelo k vymáhání pouze co do výše odměny a nákladů exekutora, následně aktivita exekutorského úřadu „opadla“, věřitel tak často splakal nad neexistujícím výdělkem.

Elektronizace a kolečko
Jak už bylo naznačeno, skutečnost, že proces zavedení teritoriality byl na Slovensku provázán s mechanismy elektronizace spisu, je fakt. Skutečnost, že tento prvek se z diskuse v ČR zcela vytratil, je taky fakt.

Přitom lze elektronizací dosáhnout významně lepších výsledků a snížení nákladovosti procesu vymáhání, než je tomu v případě zavedení teritoriality, kdy v zásadě pouze dochází k přesunu nákladů z dlužníků na věřitele. Snad nikdo si navíc netroufá rozporovat skutečnost, že se v případě zavedení elektronického spisu sníží náklady spojené s cestováním, kterými argumentují stoupenci teritoriality.
Proč by nemohl existovat elektronický spis, do kterého by na žádost dlužníka mohl nahlédnout kterýkoliv exekutor v České republice a poskytnout tak dlužníkovi potřebnou součinnost?

Zároveň, jak ukazují zkušenosti ze Slovenska, se jako velmi efektivní opatření jeví právo věřitele vyloučit Exekutorský úřad z kolečka. Je totiž prokazatelné, že absence alespoň minimální motivace aktivně vymáhat pohledávky věřitelů se negativně projeví na vymahatelnosti pohledávek a uspokojení věřitelů.

S jistotou lze konstatovat, že zajištění alespoň minimální možnosti volby věřitele povede k zachování alespoň omezené soutěže mezi exekutory a postupnému zániku kategorie méně „schopných.“

Přerozdělení, chaos, zmatek
Je otázkou, co by vlastně teritorialita přinesla Česku? Při hledání odpovědi musíme vycházet ze skutečnosti, že změny v oblasti exekucí jsou zaměřeny na stejný kmen dlužníků, na které zákonodárce cílil již oddlužovací novelou Insolvenčního zákona, což se rovná utlumení potenciálního efektu tohoto jinak v celku povedeného zákona.

Nepochybně dojde k přerozdělení trhu s exekucemi, neboť požadavek na zavedení místní příslušnosti soudních exekutorů rovná se „přitvrzení“ v rámci konkurenčního boje. Teritorialita nepochybně přinese úsporu nákladů dlužníků s větším počtem exekucí, nutno však říci, že se jedná o skupinu dlužníků, kterým exekuce do jisté míry vyhovují. Je s velkým otazníkem, zda je ve všeobecném zájmu těmto subjektům takto významně vyklízet pole.

Zároveň se zvýší náklady věřitelů s celorepublikovou působností. Můžeme očekávat negativní dopad na veřejné rozpočty, odklon věřitelů od exekutorů k inkasním agenturám, což nejprve způsobí na trhu chaos a zmatek.

A dojde k snížení vymahatelnosti, systémoví věřitelé nedostanou možnost volit exekutora podle jeho výsledků. A kdo ví, možná vzroste i počet sebevražd, radši snad ne.

Zapomeňme na kolečko
Jak z toho ven? V první řadě by nebylo od věci zamyslet se nad elektronizací exekuční agendy a modernizací exekučního řízení. Odložení projednání novely zákona by také nebylo od věci, ale vzhledem k blížícím se volbám je tento nápad poněkud jalový. V mezním případě by nebylo od věci vyzkoušet dopady všemožných kreativních nápadů na tzv. „nepravé teritorialitě,“ tedy u cca 45% pohledávek veřejných institucí. V každém případě bychom ale měli opustit variantu „kolečko“. Pro věřitele bude přeci jen ekonomicky (a administrativně) přijatelnější komunikace s osmi vybranými exekutory (v ČR je osm soudních krajů), než se všemi 156 exekutorskými úřady.

Teritoriální specifika
V rámci diskuse ohledně zavedení teritoriality soudních exekutorů je potřeba vzít v úvahu rovněž regionální specifika ČR prokazatelně se promítající do výsledků procesu vymáhání. Tato jsou definována zejména ekonomickou silou jednotlivých regionů, sociální strukturou populace, průmyslovou povahou regionu.

Vzhledem k existenci přímé úměry mezi ekonomickou sílou regionu a schopností dlužníků splácet, se sice ve slabších regionech dostane k soudním exekutorům větší počet exekučních řízení, zároveň je ovšem nutno počítat s výrazně menší pravděpodobností úspěšného vymáhání těchto pohledávek, než je tomu v ekonomicky silnějších regionech. V obecné diskusi je ale opomíjen fakt, že příjmy exekutorských úřadů v regionech ekonomicky slabších budou s vysokou pravděpodobností více závislé na paušálních odměnách než na procentu z vymoženého plnění.

S pravděpodobností hraničící s jistotou tak lze říci, že zatímco za současného stavu jsou rizika rozložena po celém území ČR a odpovídají tak rizikům trhu, v případě zavedení teritoriality nastane situace, kdy budou v rámci vymáhání pohledávek vytvořeny bonitní a méně bonitní regiony pro vymáhání pohledávek v exekuci s odlišnou strukturou příjmů exekutorských úřadů.

Na tento aspekt by se nemělo zapomenout v úhradové vyhlášce Ministerstva spravedlnosti. Těžko si představit situaci, že bychom naší legislativou dostali soudní exekutory do exekuce. Exekutor totiž není ten, kdo na exekuci vydělává zdaleka nejvíc peněz. Je to pořád jen „administrátor“, jehož prací je „špinavá práce“ vykonávaná v intencích zákona.

Závěrem
Pokud někdo dočetl až sem, má mou hlubokou poklonu. Vymáhání pohledávek je komplexní disciplína a jakýkoliv pokus o zjednodušení z toho dělá ještě větší „guláš“. Bohužel, dnes je odborníkem na exekuce kdekdo.

Prosazování změn takto zásadní povahy mohou mít nedozírné dopady do vnímání spravedlnosti v naší společnosti, transakční náklady naší ekonomiky a ochotu osob podstupovat rizika při ekonomické aktivitě na trhu. Jak už jsem nastínil úvodem, myslím, že si s koronavirem ještě nějaký pátek vystačíme, tak proč to umocňovat.

Ačkoliv jsem se pokusil popsat základní souvislosti, stejně jsem se nedostal k dalším tématům, jako je institut chráněného účtu, zastavování marných exekucí, dlužné výživné a dalším, které jsou pro tuto problematiku neméně důležité. Třeba někdy příště.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Smoljak David · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy