Bulhaři se zřejmě rozhodli oplatit nám Entropu, na níž jejich vlast výtvarník David Černý znázornil jako zemi tureckých záchodů. A zůstali i na kulturním poli, dokonce i ve stejné disciplíně – monumentálním sochařství.

Použili ovšem mnohem subtilnější prostředky, a tak je jejich aktivita v zásadě vítaná, i když kulturní obec by se měla bránit tak, jako se bulharská kulturní obec bránila Entropě.

Bulharsko se totiž rozhodlo razantním způsobem věnovat archeologické lokalitě Mikulčice-Valy obří a agresivní sousoší sv. Cyrila a Metoděje. Tak razantním, že státní památkové péči nezbylo než bez výhrad souhlasit. V sobotu 23. 5. 2009 bylo sousoší slavnostně odhaleno a hradiště získalo, bohužel, novou dominantu. Zdá se, že tak byla zasazena poslední rána již tak velmi ohrožené autentické a citlivé prezentaci této výjimečné lokality.

Mikulčice-Valy byly objeveny v nivě řeky Moravy v polovině 50. let 20. století. Pracovníci Archeologického ústavu v Brně je zkoumali nepřetržitě téměř 50. let a dodnes na ní sídlí jeho expozitura. Zdejší archeologové se zabývají systematickým zpracováním starších nálezů a jejich zpřístupňování veřejnosti jak odborné, tak laické. V lokalitě bylo postupně objeveno na deset kostelů datovaných do 9. století, palác, fragmenty běžného osídlení a velmi bohatá pohřebiště s několika tisíci jedinci s pověstnými zlatými a stříbrnými šperky.

Zároveň je tato lokalita jedinečná svojí polohou v neopakovatelném prostředí lužního lesa. Její bohatství, velmi ceněné již od 60. let bylo zúročeno v klidné parkové úpravě hradiště a zpřístupněno v architektonicky ne úplně šťastném, malém památníku, který se stal součástí Masarykova muzea v Hodoníně. Po celá léta devadesátá hradiště žilo v poklidné symbióze mezi archeology a muzejníky, bez práce vědců by totiž zdejší památník vůbec neexistoval.

Vzruch přinesly v roce 2004 objevy na slovenské straně. Ukázalo se, že kostel, který stojí nedaleko břehu hraniční řeky Moravy na slovenské straně, kostel sv. Margity Antiochijské, je původem také velkomoravský a že celý areál s pohřebištěm a osídlením patří k mikulčické aglomeraci. Objev vzbudil velký zájem veřejnosti. Mezi odborníky tak vznikl nápad na vybudování mikulčicko-kopčanského archeoparku, pro který byla vypracována skvělá urbanistická studie. Plně respektovala ráz krajiny lužního lesa, upravovala a prezentovala nenásilným způsobem původní osídlení, architektury a cesty. Vznikl tak příjemný a důstojný projekt, který byl příslibem nejen pro návštěvníky, ale i pro další rozvoj lokality. Česká i slovenská strana studii přijala jako základ nominačního projektu do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, kam celá aglomerace kandiduje jako velmi zajímavý přeshraniční projekt.

Až potud to zní jako příběh, u kterého očekáváme dobrý konec. Zdravý rozum by velel navázat detailní architektonickou soutěží s požadavkem na zachování minimalistického ducha urbanistické studie a na úctu k tradici a archeology odvedené práci. Vše mohlo skončit velmi vkusně pojatou prezentací zásadního období národních dějin, které jak na Moravě, tak na Slovensku dodnes budí vášně. Šťastný konec se ale nekoná.

Již brzy po podání nominačního projektu (a v návaznosti na politické změny v kraji) se začaly dít na moravské straně zajímavé věci. Bez dohody se stranou slovenskou a v nesouladu s předešlými deklaracemi, začalo hodonínské muzeum ve spolupráci s krajem podnikat kroky, které byly v ostrém rozporu s původní urbanistickou studií a co víc, opakovaně zcela ignorovalo slovenskou stranu a postupně i Archeologický ústav v Brně, kterému ovšem, krom bezvýhradných práv na výsledky vědeckého výzkumu náleží i určitá část pozemků na lokalitě. Situaci ústavu ještě zhoršil požár, který v září roku 2007 zdecimoval jednu z hlavních budov expozitury. Doposud nebyla obnovena.

Když si odpustíme všechny úřednické kličky a přeložíme si věci do prostého jazyka, věc se má tak: kraj brání archeologům z Akademie věd obnovit provoz svého pracoviště v plném rozsahu, ba co víc, chtěl by, aby archeologové hradiště úplně opustili, ačkoli v původní koncepci a v dikci nominačního projektu měla jejich přítomnost nezadatelný význam. Na stranu druhou – a oproti původní koncepci – by kraj rád viděl rozšíření budov muzea.

Před rokem byl znovu otevřen velmi diskutabilním způsobem zrekonstruovaný pavilon nad II. kostelem. V letošním roce vyhlásil Jihomoravský kraj „jednokolovou veřejnou anonymní ideovou urbanisticko-architektonickou soutěž“ na českou část archeoparku Mikulčice-Kopčany. Zcela bez spolupráce a konzultace se slovenskou stranou. A mezi řádnými členy komise, jejíž složení je veřejně přístupné, není nikdo z odborného týmu, který se lokalitou desetiletí zabývá, nikdo z vedení Archeologického ústavu v Brně, který vede výzkumy na lokalitě od roku 1954, nikdo ze slovenské strany, ať už z řad odborníků nebo vedení Trnavského kraje. Pozoruhodné.

A to vše korunováno přijetím sousoší, které se přinejmenším nehodí k rázu lokality, zcela narušuje její integritu a navíc vede ke značně zkresleným interpretacím. Nechci znevažovat úmysl bulharské strany, ale v momentě, kdy na místě není vhodně a jasně vysvětlena pozice Velké Moravy na kulturní mapě raně středověké Evropy, je přinejmenším předčasné připomínat tento sice významný, ale vzdálený dopad. A opět bez elementární konzultace s Archeologickým ústavem v Brně a s naprostým nevnímáním požadavků Národního památkového ústavu.

Je celkem zjevné, že Jihomoravský kraj v těsné součinnosti s Masarykovým muzeem v Hodoníně hodlá z hradiště Mikulčice-Valy vytvořit nevkusný lunapark. K nově nainstalovanému sousoší se muzeum dokonce přihlásilo hlavní muzejní cenou. Je obdivuhodné, jak orgány státní správy mohou ignorovat přeshraniční dohody, názory odborníků a jimi odvedenou práci. Nechci být špatným prorokem, ale pokud bude v červnu rozhodnuto nepřijmout mikulčicko-kopčanskou raně středověkou aglomeraci na seznam UNESCO, bude to vina nekoncepčních kroků kraje a muzea a jejich neschopnosti pochopit, s jak významným kulturním dědictvím nakládají.