O tom, že stávka může být zážitek v dobrém slova smyslu i pro zcela malé děti (které prý tomu nemohou rozumět), se přesvědčila i moje rok a půl stará dcera. Vyrazily jsme se totiž na tu stávku v pražských ulicích podívat, jako tisíce dalších, na kole.

Z pražských Vinohrad se obyčejně do centra dostaneme tak jako tak do 15 minut. Dnes to ale kolem desáté dopoledne šlo jak po másle. Jindy hlučné, smogem páchnoucí hlavní tahy Anglická a Ječná zely prázdnotou, po Sokolské a Legerově (z a na Nuselský most – hlavní výpadovka na Brno) projelo pár aut.
Hladce jsme sjely Ječnou po tramvajových kolejích až na Karlovo náměstí, protože ze 6 linek jezdila jediná, a to nepříliš často. Ani chodníky nebyly přeplněné, Pražané buďto včas město opustili, zůstali doma, nebo nasedli na kolo a používali jej konečně jako dopravní prostředek. Při tom se jak pěšáci, tak míjející se cyklisté na sebe USMÍVALI! Praha byla dnes dopoledne zkrátka jako vyměněná. Tohle tedy ještě nepamatuju.
Hlavní tepnou vedoucí přes řeku, čtyřproudovou Resslovkou běžně projedou za minutu stovky aut. Teď tu jedu já – na kole se svojí holčičkou v sedačce, cyklista, který nás doprovází už z I. P. Pavlova a za námi v uctivém rozestupu TŘI auta. Některá přejíždějí do levého, zcela volného pruhu, abychom my, dva cyklisté, nebyli zbytečně ohrožováni, a aby si oni, motoristé, užili plynulejší jízdu. Tak tohle je nejdivočejší sen za poslední dekádu… Jindy tuhle ulici nepřekročím ani na přechodu, nikdo z řidičů by mě nepustil.

Za řekou směrem na Újezd zahlédneme ocas demonstrující bestie. Vysvětluju holčičce, o co běží, a navrhuju, že bychom se na ty strejdy a tety mohli jít mrknout. Holčička pokyvuje a přes dudlík cedí: „jo, to jo!“ Zapojujeme se a průvod nás unáší dál k Malostranské náměstí. Ve Vítězné i na Újezdě všechna okna otevřená, z nich visí hrozny lidí, dole to vře, píská, ječí do megafonů, chrastí vším možným a holčička, patrně nejmladší demonstrantka, jim všem spontánně mává a je spokojená.



11.05: Hellichova

Nejvíc se jí líbí vrtulníky kroužící neustále nad našimi hlavami. Nadšeně volá: „Ještě, ještě!“ Že bychom si doma hýčkali malou revolucionářku? Davy lidí normálně nesnáší, ale tenhle jí asi svojí atmosférou konvenuje. Každopádně ji pozorně sleduji, ale lidé kolem se na ni usmívají a mávají jí, ona úsměvy a mávání opětuje. Demonstrace nás pohlcuje do svého amorfního břicha, z něhož občas vyplouváme na okraj, občas nás strhne zase dovnitř. Přes Karmelitskou a Malostranské náměstí se posouváme do zatraceně úzké Letenské.


11.14: Újezd


11.20: začátek Letenské

Před budovou Ministerstva financí se kolos zastaví a jeho hlava začíná provolávat hesla. Dav chce Kalouska. Při zdi se sune kupředu bleděmodrá stužka – pořádkové síly chtějí zabránit případnému střetu. Dav houstne, všichni stojí. Trochu mě z toho mrazí. Kdyby se teď cokoliv strhlo, jsme zavřené v kotli, přímo u ústí té nevyzpytatelné bestie. Opatrně se pokouším prodrat se do čela demonstrace a uniknout ven. „Pusťte mě prosím dopředu s dítětem, děkuji“, zabírá spolehlivě. Pár starších demonstrantů mi sice (naprosto nekonstruktivně) spílá, že nemám s tím dítětem rozum a co tam lezu, ale můj rozum mi velí teď hned se dostat ven a to směrem dopředu, protože za námi se vlní celý rozvřískaný dav. Většina to kupodivu chápe a pomáhá nám otevřít cestu, která se námi opět neprodyšně zavírá. Ještě pár minut a máme to za sebou. Přede mnou jsou už jen modré košile a bez problémů mě pouštějí ven.



11.40: kotel čeká na Kalouska, my už ne

Zvenčí to (bestie) zase vypadá na poslušné a vychované zvířátko, holčička se tedy pouští do svačiny. Naposledy těm zábavným tetám a strejdům, kteří prý o pár minut později naházejí na Kalouska shnilá rajčata, zamávala a opět podél řeky, naprosto volnou Křížovnickou a po Smetanově nábřeží jedeme zas domů. Míjíme Karlův most s další tisícihlavou bestií (plnou turistů) a nezapojujeme se.

Cesta zpět stejná jako tam – pohodoví řidiči, dokonce i ti v dodávkách, všichni v uctivých odstupech od našeho kola, moře cyklistů i na Václaváku. Poloprázdnou Ječnou, jindy „parkovištěm“ vyjíždím do vršku na Vinohrady, když vtom si všimnu, že holčička už poklimbává.


Ječná minutu před polednem


Poledne


Skvěle naladěny jsme v mžiku doma, a když ji spící a s úsměvem ukládám do postýlky, napadá mě, že jsme díky odborářské stávce, s jejímiž důvody mimochodem souhlasím, zažily asi něco naprosto „normálního“, totiž že ve městě jako je Praha, to najednou jde. Kola a auta, stejně jako v Zürichu, Berlíně a jiných evropských metropolích, fungují kultivovaně vedle sebe a navzájem si nevadí.


a – hotovo...

(Fotky pořídil smartphone Samsung.)