Dnes se vám,vážení čtenáři, ozývám z Měsíce naposledy. Abych citoval svého slavného amerického předchůdce, byl to nepatrný krůček pro člověka, ale velký krok pro lidstvo. A nejen pro ostravské. Vše totiž viděli také v Brně; ke shlédnutí byly naše večery i na internetu /www.autorskecteni.cz/.

Ačkoliv píšu už po osmé, ještě ani jednou jsem se nezmínil o brněnském nakladatelství Větrné Mlýny, kterému patří velký dík za uspořádání celé akce. A můj hluboký obdiv. Ze zkušenosti PEN klubu vím, jak složité je zorganizovat podnik, který trvá tak dlouho a který – to je na něm to nejproblematičtější – je závislý na lidech. Umím si představit, co dělají nervy, když Muriel Barbery, Jean Rouaud nebo Antoine Volodine na poslední chvíli oznamují, že se nemohou dostavit… A přesto, považte, nikdo na nikoho nekřičel a vulgarismy padaly jenom u piva a v žertu!

Úterní večer nás všechny zavedl k úvahám o poezii, o zájmu o ni u nás či ve Francii a o smyslu jejího psaní a čtení. Francois Boddaert se ostatně spíše nežli básníkem cítí být nakladatelem, a tak i jeho odpovědi na otázky po smyslu poezie nesly se více v ekonomickém duchu – poezie se vydává v malých nákladech, protože na ní vydavatel nevydělá… To ovšem není pro širokou veřejnost nic nového. Přesto se ale zdá, že počet lidí, kteří touží prostřednictvím poezie vyjádřit své myšlenky a city, kteří se snaží vykreslit prchavé okažiky a zachytit nezachytitelné, že tento početl vzdor ekonomickým těžkostem neklesá. Ba naopak, možnosti publikování na webu otevírají básníkům všeho druhu nové obzory. Ano, všeho druhu, což jistě znamená, že zelenou mají i grafomani, neumětelové a veršotepci, jenomže takhle to přece funguje v každém oboru – z poměrně nezajímavého podhoubí občas vyroste něco voňavého a krásného. Smíříme-li s tím, říká dále Boddaert, že z poezie se asi nikdy nestane sponzorsky zajímavá olympijská disciplína a že tak jako tak píšeme především pro sebe a pro okruh blízkých a zasvěcených, můžeme se vyhnout depresím z kulturního stavu společnosti. Aspoň na chvíli.

Pro mne osobně bylo jedním z vrcholů festivalu autorské čtení Sylvie Germain. Duchaplná, rázná, a přitom křehká dáma mi byla blízká nejen vyprávěním psovi, o psu a skrze psa /když dočetla, věnoval jsem jí svůj román Snídaně se psem a řekli jsme si, že něco psího musí být ve vzduchu…/, ale především onou bystrou prostotou, ve které je síla. Obecenstvo velmi ocenilo zájem a hlubokou znalost, kterou projevila, když se mluvilo o české literatuře – mimochodem který Francouz dnes považuje za svého nejoblíbenějšího autora Bohumila Hrabala!? Jen některé možná zamrzelo, že její citový vztah k českému disentu nebyl konkretizován a zůstal zahalen tajemstvím.

Abych tedy své psaní nějak pěkně uzavřel… Myslím si, že člověk nedostane každý den příležitost vykonat něco smysluplného. Hledá a čeká, a někdy nenajde a nedočká se, to pak může celý den považovat za ztracený. Tím spíše mám radost, že mně se naskytla šance počínat si smysluplně dokonce po celý jeden měsíc. Byl to Měsíc autorského čtení francouzských autorů, který probíhal v ostravské Staré Aréně, centru pro kulturu a vzdělávání, jako jedna z akcí na podporu kandidatury Ostravy na titul Evropské hlavní město kultury 2015. Teď už mi zbývá jenom napjatě čekat do 7. září, kdy by se mělo mezi dvěma kandidátskými městy /Plzní a Ostravou/ definitivně rozhodnout. A přesto, že jsem se na západě Čech narodil, hádejte, kde bude mé srdce? A nejen proto, že čí chleba jíš, toho píseň zpívej…

Váš Jiří Dědeček