V Česku je válka. Máte hlad. Máte strach o život. Svůj i všech, které milujete. Máte možnost – majetek, kontakty – dostat se do země, kde je klid a ani ti nejchudší neumírají hlady.

Problém je, že v té zemi z vás mají strach. Nenávidí vás, aniž o vás něco vědí. Lidé tam na sociálních sítích mluví o tom, že by vás měli potopit, zastřelit, po dětech hodit kamenem.

Politici se bojí, že když vás přijmou, přijdou o voliče a začínají si vymýšlet argumenty, nad kterými zůstává rozum stát. Třeba, že podporou migrace by vlastně podpořili rozklad země, ze které pocházíte. Protože podle nich na odchod z válkou zničené země mají jen elity. Myslí to s vámi tedy vlastně dobře. Jaký výsměch.

Takovou zemi byste začali nenávidět, stejně jako ona vás. I tak byste do ní ale odešli, protože nenávistné pohledy vydržíte spíš, než hrůzy války.

Představte si zemi, kde si uvědomí, že i u nich bylo období, kdy tisíce lidí utíkaly před nesnesitelným životem. Kde si uvědomí také to, že i když vás chtít nebudou, vy přijdete a připraví se na to. Protože si uvědomí, že víc než národ jsou lidé. Že lidem v nouzi je normální pomoci, i když mezi nimi může být skrytý nepřítel.

Představte si, že se to stane vám. Nebo vašim dětem...