Děti se nám řežou a mají deprese.Řežou si ruce, protože si tím odreagovávají stres a psychickou bolest, napětí. Uvažují o sebevraždě nebo mají úzkostné poruchy. Sociální fóbie. A je jich víc než dřív. Pořád víc.



Řežou si ruce, protože si tím odreagovávají stres a psychickou bolest.
Uvažují o sebevraždě nebo mají úzkostné poruchy. Sociální fóbie. A je jich víc než dřív. Pořád víc.
Není možné obvinit rodiče, že si "jich nevšímají" nebo všímají přespříliš. Třináctiletí, patnáctiletí i šestnáctiletí sami nevědí, proč se to děje. Rodiče jsou prý v pohodě, ve škole je toho sice hodně,ale tím to prý také není. Ale po delším rozhovoru, docházíme vždy k tomu, že se necítí dobře a nemají dobrý pocit ze života. Cítí prázdnotu existence a agresivitu kolem sebe.. Často se dostávají do sociální izolace, protože nedůvěřují lidem a světu obecně. A jak by mohly? Nemůžou žít normálně.. Tlačí se na ně, "co se dá".
Po holkách se chce, aby vypadaly jako "barbíny", čím umělejší, tím lepší. Po klucích se chce, aby se uměli prosadit a byli neuvěřitelně " dobří". I když to nechtějí rodiče, tlak společnosti je jasný: " buď úspěšný, krásný, vystajlovaný, s drahými značkovými doplňky" a jestli si dovolíš být jiný, poznáš sám, že jsi sám.." Tak to děti vnímají, i když to neumějí samozřejmě přesně popsat. Je to na nás na všech, jestli chceme, aby se naše děti řezaly a pojídaly antidepresiva. Je zapotřebí nemít takový svět okolo. Dítě se může o tom bavit s rodiči, ale co když je rodič zrovna vystajlovaný manažer korporátní firmy? Nebo je sice normální, ale stejně to svému dítku nevysvětlí tak, aby mu věřilo...? Stačí se dívat na televizní pořady a filmy: kde je skoro každý úspěšný a svou prací zcela pohlcený odborník nebo byznysmen.

Děti nemají deprese jen tak. Je to odpověď na to, jak žijeme a všichni nemůžou utéct někam mimo společnost, aby mohli žít v klidu,pohodě a bez tlaku na výkon a vzhled a úspěch. Naučme své děti být samy sebou a mít se rády i jako ne dokonalé a ne super a hyper úspěšné bytosti. Třeba se nám pak budou méně řezat.
A kdyby bylo na výběr i větší množtví dětských psychiatrů, kteří by měli o svou práci zájem a termíny by nebyly po třech měsících, určitě by to pomohlo také. Bohužel to asi v dohledné době zrovna nebude.