Děti, úzkosti a naše vnitřní hledání identity ve zmateném světě.
Stále se nemůžeme domluvit, co nás určuje - geny nebo výchova? Nakonec se došlo ke kompromisu , určuje nás i to získané ( hlavně v dětství) i to genetické. Například úzkostný rodič předá svému dítěti geny úzkosti, ale zároveň u něj dítě pozoruje i úzkostné chování. Někdy to ale zdá se, nefunguje. Děti se propadají do úzkostí a depresí, i když mají rodiče v normě.
Zkuste dát sami sobě takový malý test identity: Kdo jste? Zodpovědět si pětkrát různou odpověď....


Stále se nemůžeme domluvit, co nás určuje - geny nebo výchova? Nakonec se došlo ke kompromisu ,určuje nás i to získané ( hlavně v dětství) i to genetické. Například úzkostný rodič předá svému dítěti geny úzkosti, ale zároveň u něj dítě pozoruje i úzkostné chování. To přestává v dnešní dvě fungovat..Děti se propadají do úzkostí a depresí, i když mají rodiče v normě. Působí na ně škola, okolí, tlak společnosti i to, co se děje kolem nich. A poslední dva roky obzvlášť.
Proč přibývá dnes tolik dětských psychiatrických pacientů? Děti samy často nevědí, co jim vadí. A rodiče nebo učitelé se snaží marně na to přijít. Jako psycholog a terapeut to vidím denně. Málo spolu komunikujeme, ve školách se mlčí nebo komunikace mezi vrstevníky není spontánní, směřuje se jen k výkonu. Ti slabší a méně sebejisté děti propadají pocitu, že jsou k ničemu, že jim vrstevníci a celý svět nerozumí a oni nerozumí světu, co po nich chce. Uzavírají se do negativních pocitů. U psychiatra dostanou léky a ono to nepomáhá. Není to klasická deprese, je to otrávenost světem, chybí pocit vlastní identity, tedy KDO JSEM? Navíc děti a mladí často žijí s depresivními rodiči a oporu hledají jinde. V úniku.Třeba i do psychické poruchy.
Během mé 20ti leté praxe se dětští klienti objevují častěji a častěji, vlastně už pravidelně. Hledají kým jsou, hledají svou identitu ve zmateném světě. Ani my to často nechápeme, jak bychom to mohli chtít o dětech? Stačí s dětmi často mluvit, jak se cítí, co mají za myšlenky, jak vidí věcí kolem sebe. Něco jim můžeme vysvětlit úměrně věku. Nezatěžovat je tím, co se děje ve světě, ale zároveň jim to i srozumitelně vysvětlit. Zkuste jim být terapeuty, mluvte s nimi, potřebují to, často už na středních školách nemají kamarády a žijí ve vlastním světě uprostřed toho našeho chaotické, kterému nerozumí, nepřijde jim přátelský a pochopitelný. U psychoterapeuta pak mluví o věcech, o kterých rodiče ani učitelé nemají tušení, co všechno je trápí. Vztahy v rodině, strach z budoucnosti, nedostatek kontaktů a motivace. Nebo naopak přehnané ambice, být nejlepší a dostat se na deset vysokých ško" naráz....
Rodiče na to často sami nestačí, děti se jim nesvěří a deprese se neléči, ale chronifikuje. Odborníků je velice málo, ale jsou a stojí za to hledat. I na nás se to valí, často jsme zmatení, natož děti a dospívající, ti potřebují pomoci se ve všem zorientovat a mít konkrétní a reálné představy, co jim pomáhá a kam by chtěli směřovat. A jak je to možné udělat. Psychiatři pro děti dostupní nejsou, ale naštěstí jsou mnozí psychologové s dlouholetou praxí. Dnes často i on line, takže se nemusí nikam jezdit. I to někdy stačí, aby se nerozvinula úzkostná porucha nebo deprese.
Zkuste se zeptat svých dětí: KDO JSEM? A pětkrát si odpovědět..