Diskuse o dvouletých dětech v předškolních zařízeních se přehnala jako bouřka a zanechala rozjitřené emoce. A emocemi prodchnuté diskuse, jak známo, odvádějí pozornost od podstaty problému. K zápasu se zlem, omezeností a hloupostí je však potřeba zdravého rozumu a především vůle.

Byli jsme vychováváni v přesvědčení, že za chybu budeme potrestáni a že jen jedno jediné řešení je správné. Proto máme tolik zákazů a nařízení, nikoli doporučení; proto se potřebujeme obhajovat, proto hledáme chyby na druhých a ty své si snažíme nepřiznat. A možná proto je diskuse, zda děti mladší tří let do školky patří nebo ne, tak emoční.

Otázku, proč debata neprobíhala s podobnou vervou před schválením novely zákona o předškolním vzdělávání, nechme stranou. Kromě toho, přijetí zákona bylo snahou uvést v soulad legislativu a status quo. Dvouleté děti totiž v institucionální péči byly už předtím, než byl přijat.

Dvouleté i mladší děti byly a jsou v zařízeních nejrůznější úrovně a kvality, a často za svých prvních sedm let života vystřídají tři a více zařízení a tím pádem také tři a více výchovných stylů. Není vám to divné? Chtěli byste každý rok a půl změnit zaměstnání, šéfa, kolegy a postupy práce?

Dobrá praxe? Založit si školku

Na cestách do zahraničních školek si zpětně cením nikoli toho, že tam mohu okoukat nové metody a postupy, ale zejména, že mi umožňují kriticky přemýšlet o svých a díky tomu opouštět zažité nefunkční programy. Jedna z oblastí, ve které se mi zcela změnil pohled na věc, je vzdělávání dětí mladších tří let.
V Dánsku, Švédsku i Německu jsem viděla děti mladší tří let ve školkách, instituce citlivě a vědomě reagující na vývoj ve společnosti, spokojené rodiče, kteří měli jistotu, že je o jejich děti dobře postaráno. O skupinu kolem devíti dětí tam vždy pečovali tři průvodci. Skupinky malých a velkých dětí spolu sdílely větší část aktivit během dne, jen na jídlo a spánek se rozdělovaly.

Dítěti se tedy po dosažení tří let neměnil výchovný styl a zásadně se neměnilo ani prostředí nebo vychovatelé. Rytmus dne byl přizpůsoben potřebám malých dětí, například tomu, že batolata potřebují dříve jíst a jít spát už kolem dvanácté.

Jednu takovou školku založila v polovině osmdesátých let v Kodani Helle Heckmann. Během studia na vysoké škole se jí narodila dcera, první ze tří dětí. Po roční mateřské byl čas vrátit se do školy. Během hledání školky pro dceru Helle zjistila, že žádné zařízení jí nevyhovuje. Vyprávěla mi: „V jedněch jeslích byly děti stále uvnitř, jinde pořád byla puštěná televizě, nebo jim dávali jídlo uvařené z polotovarů. Nakonec jsem našla školku, která se mi líbila. Ale tam mi řekli, že do waldorfské školky přijímají děti až od tří let, protože dítě má být s matkou. Ale tak tomu dávno nikde nebylo! Všechny tříleté děti, které do školky nastupovaly, byly už předtím v jiné instituci. To mě pohnulo k tomu, abych si založila vlastní dětskou skupinu a abych šla studovat pedagogiku. Pak jsem založila školku Nøkken.“


Později se podobným způsobem vzepřela nevyhovujícím legislativním podmínkám pro stravování. Jednoduchý a funkční způsob, jakým zajišťuje obědy a svačiny ve školce, postavila na pedagogických argumentech a úřady jí jej schválili.

Ve školce, kterou vedu, vycházím nejen z konceptu, který jsem se mohla učit u Helle Heckmann v Kodani, ale také například z díla maďarské lékařky a pedagožky Emmi Pikler. V naší školce je zapsáno patnáct dětí a starají se o ně dva průvodci. Ve skupině jsou zhruba čtyři děti, které během školního roku od přijetí dovrší tři roky a zhruba čtyři děti mezi pěti a sedmi lety. Mezi tím jsou rozvrstveny ostatní věkové kategorie. Vnímám mnoho pedagogických přínosů dvouletých dětí ve školce a zároveň i mnoho rizik, které je nutné vědomě uchopit. Také považuji za důležité, aby si každé dítě prošlo všemi stádii (viz. obrázek), od odevzdání se v důvěře do péče druhých, před osamostatnění a revoltu až ke schopnosti spolupráce a osvojení schopnosti pečovat o sebe, druhé a společenství. Proto jen velice výjimečně do naší školky přijímáme dítě starší tří let.

Za problematický (nejen v oblasti vzdělávání) považuji zvyk přejímat zažité postupy a nepřemýšlet o jejich důsledcích. Takže pokud si někdo myslí, že je možné pouze posunout věkovou hranici pro přijímání do předškolních zařízení na dva roky a neudělat nic dalšího, je opravdu na omylu. Klíčovou otázkou není totiž, zda dvouleté děti do školky patří či ne, ale jak má taková školka vypadat, kdo má kvalifikaci být pečovatelem o malé děti, jaký počet dětí ve skupině je vhodný atd.

Pokud se rozhodnete přijímat do péče děti mladší tří let, měli byste vědět, že to má svá specifika a není to stejné, jako mít skupinu čtyřletých a starších dětí. Každá věková skupina má své specifické potřeby. Jaká jsou rizika?


Pokud přijmete dvouleté dítě do zařízení, kde je příliš mnoho dětí ve skupině, malému dítěti se nedostane potřebného bezpečí a klidu na spánek a jídlo. Příliš hluční dospělí, kteří nebudou schopni se sklonit dostatečně hluboko k malým dětem (vychovatelé zaměření na činnosti a aktivity s velkými dětmi, na rozvoj kognitivních schopností) nebo naopak dospělí, kteří budou ulpívat jen na péči o malé děti, což po čase pro větší děti bude frustrující.

Nevhodné uspořádání prostor, například nemožnost oddělit prostory pro odpočinek. Nevhodné uspořádání času – pokud vnímáte přizpůsobení se potřebám spánku a jídla malých dětí jako obtěžující a nudné, nepřijímejte do školky dvouleté děti! Neznalost vývojové psychologie a specifik komunikace s malými dětmi, zejména neverbální komunikace. Je také chybné se domnívat, že když jste vychovali svá dvě dítka, jste dostatečně kvalifikovaní na to, abyste se starali o batolata ve školce.

Mít dvouleté děti ve školce má však velký přínos pro všechny zapojené děti: učí se zkušeností o důležitosti dávat a přijímat péči, čekat, být shovívavý, laskavý a trpělivý. Učí se, že umět počkat je někdy veliký krok kupředu. A dát si na čas se vyplatí. Malé děti všechno zpomalují, což je dnes vlastně přínos! Z péče o slabší a méně schopné se rodí úcta k odlišnosti a různorodosti, zkušenost, že spolupráce je jedna z nejcennějších dovedností pro život.

Ne jestli, ale jak

Vnímám velký smutek a frustraci u svých kolegů a kolegyň ve státních kamenných školkách. Žehrají na vládu, že „nám dali do školek ty dvouleťáky s plínkama“. Rozumím jejich bezmoci a bezradnosti, kterému ve vysoce hierarchizovaném vzdělávacím systému není snadné uniknout. Není však otázkou, zda dvouleté děti do školek patří nebo ne. Ony v nich už dávno jsou, jsou někde – u chův, v předškolních klubech, často v zařízeních bez jasné koncepce.

Otázkou jsou tedy podmínky, které potřebují jak učitelé, tak děti, aby všichni mohli být spokojeni a rozvíjet se. Je potřeba společně tyto podmínky vyjednat, aby byly přístupné pro všechny děti ve všech školkách, nikoli jen pro těch několik exkluzivních zařízení, která nečekala, co jim zákon přikáže, ale vytvořila si takové podmínky, které považují za udržitelné.

Je potřeba to udělat mimo jiné i proto, že co je dobré pro dvouleté děti (nebo pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami!) je dobré pro všechny děti!
Pokud se chystáte namítnout „tohle v našich podmínkách nejde“ nebo „a kdo to jako zaplatí?“, chci vám připomenout, že v občanské společnosti jde v podstatě cokoli. Nejsme oběti, které musí čekat, až se nad nimi někdo ustrne. Řešení je v rukou rodičů, učitelů, průvodců, vedoucích pracovníků, na místních samosprávách. Řešení musíme vynést zdola nahoru, doslova ho vytlačit.

Podmínky nebudou nikdy ideální, ale můžeme se pokusit něco změnit k lepšímu. Zápas se zlem je otázkou vůle, ne rozumování nebo chtění. Všichni máme možnost měnit podmínky, pokud vidíme, že jsou nevyhovující. Rozhodli jsme se mít děti, nebo pečovat o děti nám svěřené. Tím jsme převzali za svou práci zodpovědnost. Podmínky, v nichž jako pedagogové pracujeme, jsou také naše zodpovědnost. Přestaňme se vymlouvat, že stát nebo jiná autorita nám neumožňuje pracovat v souladu s vlastním svědomím.

Pro začátek, prosím, oceňujme různorodost. Oceňujme rodiče, kteří se rozhodli dát své dítě do školky i ty, kteří s ním chtějí být doma. Oceňujme ředitelky a ředitele, kteří se s odvahou snaží v daných podmínkách zajistit udržitelné podmínky pro své zaměstnance i děti.

Oceňujme inovativní školy a školky, které se aktivně v praxi snaží hledat řešení. Oceňujme, že neexistuje jedno jediné správné řešení pro všechny.

Jakékoli řešení je totiž správné, pokud je uděláno vědomě a svobodně a s pochopením důvodů, které k němu vedly, a pokud je v něm kousek pravdy, kousek laskavosti a kousek potřebnosti.



Příklad standardů pro péči 0 – 3, které vydala IASWECA, mezinárodní Asociace pro waldorfskou pedagogiku

Základní charakteristiky waldorfské pedagogiky pro vzdělávání od narození do tří let:

První tři roky života jsou jedinečné. Dítě je úplně otevřené a důvěřuje světu, a tudíž je úplně závislé na tom, jak jsou naplňovány jeho potřeby. Péče o dítě do tří let potřebuje zvláštní kvality. Potřebuje dospělé, kteří se snaží rozvíjet se po duševní a duchovní stránce.

Pochopením a citlivým naplňováním potřeb dítěte můžeme vědomě vystavět každodenní život. Pochopení potřeb dítěte musí proniknout všechny naše činnosti a přístup. Dospělý si musí být vědom toho, co to znamená být předobrazem, protože dítě žije v nápodobě. Je to jeho způsob učení. Je důležité rozvinout blízký a trvalý vztah mezi dítětem a pečovatelem. Skrze vědomý denní rytmus je dítě doprovázeno do života, který by měl být spojený s autentickou prací. Musíme si také být vědomi toho, že dítě potřebuje spoustu času na objevování a prozkoumávání světa, setkávání se s druhými, se sebou, k rozvoji smyslů, zejména hmatu, životního smyslu, rovnováhy a pohybu.

Vzdělávací zásady:
1. Přístup dospělého. Je důležité kultivovat důvěru, otevřenost a vděčnost ve vztahu k dítěti a k životu. Je nutné chápat význam smysluplných činností jako například práce v domácnosti (vaření, uklízení, praní) a zahradě (zahradničení a péče o zvířata), ale také chůze a objevování a zažívání přírody. Tyto činnosti mají význam a hodnotu samy o sobě, ale i jako prostředky k rozvoji dovedností a schopností.
2. Prostředí. V zájmu naplnění potřeb malého dítěte má být prostředí klidné, jednoduché, vřelé a mírumilovné. Má umožňovat bezpečné objevování (vývoji dítěte přiměřené riziko). Hračky mají být jednoduché a z přírodních materiálů.
3. Rytmický každodenní život je naplněním pochopení potřeb malých dětí. Malé děti potřebují:
• kvalitní a dostatečný spánek ve vhodném prostředí
• zdravou výživu
• pohyb a pobyt v přírodě, včetně chůze jako pravidelné denní aktivity
• péči naplněnou laskavostí, bdělou přítomností a raodstí.
Toto umožní dětem cítit se v bezpečí a umožní jim to rozvinout zdravou sebedůvěru.
4. Vztahy mezi dospělými. Dítě se učí poznávat svět skrze vztahy s ostatními. Proto jakékoli vztahy mají být respektující, pečující a profesionální, ať už jde o vztahy s dětmi nebo dospělými. Zdravé dítě se rozvíjí zpravidla v souvislostech komunity se zdravými sociálními vztahy mezi dospělými, rodiči a dětmi. Waldorfští pedagogové usilují o vybudování takových vědomých, spolupracujících komunit jako prostředí pro děti, o něž pečují, a své aktivity chápou jako součást celosvětového hnutí.