Trestání za Putina. Kdy je na místě a kdy nikoliv?
Je i přes odsouzeníhodnou agresi Ruska na Ukrajině správným přístupem zakazování všeho ruského a uplatňování principu kolektivní viny?
Dnes jsou to již tři týdny od okamžiku, kdy Rusko zahájilo vojenskou agresi na území Ukrajiny. Odsouzeníhodný je přitom nejenom samotný vstup ruských vojáků na území suverénního státu, ale i jejich způsob boje, kdy cílem ruského bombardování jsou často civilní objekty, včetně například nemocnic nebo škol. Nelze se proto divit tomu, že odporu vůči Putinovu Rusku u nás i ve světě přibývá. Přibývá také sankcí a různých zákazů, které jsou na tuto zemi uplatňovány, a to nejenom ve sféře ekonomie nebo diplomacie, ale například i v oblasti kultury či sportu.
Začnu tím posledním. Názory na to, zda je za současné situace správné zakazovat všem ruským sportovcům účast v jakékoliv mezinárodních soutěži, se různí. Já i přes to, co jsem zmínil v prvním odstavci, jsem toho názoru, že by se mělo postupovat uvážlivě a rozlišovat, kdo z nich Putinovu agresi podporuje, a kdo nikoliv. Abych byl konkrétní: v případě ruského gymnasty Ivana Kuljaka, který si při závodech v katarském Dauhá přišel na stupně vítězů s připnutým písmenem Z (vyjadřujícím podporu ruské armádě) na hrudi, je zcela na místě, aby ho Mezinárodní gymnastická federace přísně potrestala. Zvlášť, když Kuljak i několik dnů poté prohlásil: „Kdyby byla další příležitost, tak si písmeno Z dám na hruď znovu. Viděl jsem to u našich vojáků a zjišťoval jsem si, co to znamená,“ (viz odkaz zde).
Druhou věcí ovšem je, když se při zákazech startů někde uplatňuje princip kolektivní viny na všechny ruské či běloruské sportovce bez rozdílu a po tlacích některých osob například Mezinárodní paralympijský výbor zakázal všem ruským a běloruským sportovcům start na nedávno proběhlých zimních paralympijských hrách v Číně. To je opravdu nutné zatahovat do rozsáhlých protiruských sankcí i handicapované sportovce, pro něž je často sportování hlavní náplní jejich života?
Vyloučení všech ruských sportovců z mezinárodních klání již mnohé sportovní organizace provedly, a ty, které tak dosud neučinily (nebo tak učinily jen částečně), jsou často terčem kritiky. Příkladem je třeba Mezinárodní tenisová federace ITF, která sice týmy Ruska vyloučila z Davis cupu i Poháru Billie Jean Kingové, ovšem na mezinárodních turnajích ATP a WTA mohou i nadále ruští tenisté startovat jakožto neutrální sportovci. Což kritizují zejména někteří ukrajinští hráči.
V této souvislosti proto oceňuji postoj v Československu narozené bývalé vynikající tenistky Martiny Navrátilové, která vyjádřila pochopení pro emoce ukrajinských sportovců slovy: "Je to těžké. Když mi bylo třináct, hrála jsem proti Rusce. Moc jsem ji chtěla porazit, a když se mi to povedlo, při podání ruky jsem jí řekla: 'Vidíš, vaše tanky nás nemohou porazit.' Takže to chápu." Ovšem zároveň pro deník New York Times prohlásila: "Samozřejmě že jsou Ukrajinci oběťmi. Ale sportovci z Ruska nebo Běloruska by byli oběťmi také, pokud bychom jim zakázali hrát." (viz odkaz zde)
Zrovna tak, jako nepovažuji za správné uplatňovat někde princip kolektivní viny v oblasti sportu, nepovažuji za správné ani to, když je určitým způsobem trestán nějaký umělec za své postoje v minulosti. Chápu, že v případě populárního folkového zpěváka Jaromíra Nohavici je pro řadu lidí problémem jak jeho někdejší spolupráce s StB, tak i to, že v roce 2018 převzal z rukou Vladimíra Putina Puškinovu medaili (za propagaci písní Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého). Jak už jsem však napsal ve svém předchozím blogu, Nohavica současnou válku na Ukrajině veřejně odsoudil a nepovažuji proto za správné, když humanitární organizace Člověk v tísni odmítne peníze, určené na pomoc ukrajinským uprchlíkům, jen proto, že mělo jít o výtěžek z Nohavicova koncertu v Ostravě.
A rovněž mi přijde přehnané, když jiný (dopředu vyprodaný) Nohavicův koncert, který se měl příští týden konat v Uherském Brodě, včera jeho organizátoři zrušili. Dle jejich slov tak učinili na doporučení radních města Uherský Brod, kteří tento krok zdůvodnili nedostatečnou distancí zpěváka vůči ruskému prezidentu Putinovi...
Dnes jsou to již tři týdny od okamžiku, kdy Rusko zahájilo vojenskou agresi na území Ukrajiny. Odsouzeníhodný je přitom nejenom samotný vstup ruských vojáků na území suverénního státu, ale i jejich způsob boje, kdy cílem ruského bombardování jsou často civilní objekty, včetně například nemocnic nebo škol. Nelze se proto divit tomu, že odporu vůči Putinovu Rusku u nás i ve světě přibývá. Přibývá také sankcí a různých zákazů, které jsou na tuto zemi uplatňovány, a to nejenom ve sféře ekonomie nebo diplomacie, ale například i v oblasti kultury či sportu.
Začnu tím posledním. Názory na to, zda je za současné situace správné zakazovat všem ruským sportovcům účast v jakékoliv mezinárodních soutěži, se různí. Já i přes to, co jsem zmínil v prvním odstavci, jsem toho názoru, že by se mělo postupovat uvážlivě a rozlišovat, kdo z nich Putinovu agresi podporuje, a kdo nikoliv. Abych byl konkrétní: v případě ruského gymnasty Ivana Kuljaka, který si při závodech v katarském Dauhá přišel na stupně vítězů s připnutým písmenem Z (vyjadřujícím podporu ruské armádě) na hrudi, je zcela na místě, aby ho Mezinárodní gymnastická federace přísně potrestala. Zvlášť, když Kuljak i několik dnů poté prohlásil: „Kdyby byla další příležitost, tak si písmeno Z dám na hruď znovu. Viděl jsem to u našich vojáků a zjišťoval jsem si, co to znamená,“ (viz odkaz zde).
Druhou věcí ovšem je, když se při zákazech startů někde uplatňuje princip kolektivní viny na všechny ruské či běloruské sportovce bez rozdílu a po tlacích některých osob například Mezinárodní paralympijský výbor zakázal všem ruským a běloruským sportovcům start na nedávno proběhlých zimních paralympijských hrách v Číně. To je opravdu nutné zatahovat do rozsáhlých protiruských sankcí i handicapované sportovce, pro něž je často sportování hlavní náplní jejich života?
Vyloučení všech ruských sportovců z mezinárodních klání již mnohé sportovní organizace provedly, a ty, které tak dosud neučinily (nebo tak učinily jen částečně), jsou často terčem kritiky. Příkladem je třeba Mezinárodní tenisová federace ITF, která sice týmy Ruska vyloučila z Davis cupu i Poháru Billie Jean Kingové, ovšem na mezinárodních turnajích ATP a WTA mohou i nadále ruští tenisté startovat jakožto neutrální sportovci. Což kritizují zejména někteří ukrajinští hráči.
V této souvislosti proto oceňuji postoj v Československu narozené bývalé vynikající tenistky Martiny Navrátilové, která vyjádřila pochopení pro emoce ukrajinských sportovců slovy: "Je to těžké. Když mi bylo třináct, hrála jsem proti Rusce. Moc jsem ji chtěla porazit, a když se mi to povedlo, při podání ruky jsem jí řekla: 'Vidíš, vaše tanky nás nemohou porazit.' Takže to chápu." Ovšem zároveň pro deník New York Times prohlásila: "Samozřejmě že jsou Ukrajinci oběťmi. Ale sportovci z Ruska nebo Běloruska by byli oběťmi také, pokud bychom jim zakázali hrát." (viz odkaz zde)
Zrovna tak, jako nepovažuji za správné uplatňovat někde princip kolektivní viny v oblasti sportu, nepovažuji za správné ani to, když je určitým způsobem trestán nějaký umělec za své postoje v minulosti. Chápu, že v případě populárního folkového zpěváka Jaromíra Nohavici je pro řadu lidí problémem jak jeho někdejší spolupráce s StB, tak i to, že v roce 2018 převzal z rukou Vladimíra Putina Puškinovu medaili (za propagaci písní Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého). Jak už jsem však napsal ve svém předchozím blogu, Nohavica současnou válku na Ukrajině veřejně odsoudil a nepovažuji proto za správné, když humanitární organizace Člověk v tísni odmítne peníze, určené na pomoc ukrajinským uprchlíkům, jen proto, že mělo jít o výtěžek z Nohavicova koncertu v Ostravě.
A rovněž mi přijde přehnané, když jiný (dopředu vyprodaný) Nohavicův koncert, který se měl příští týden konat v Uherském Brodě, včera jeho organizátoři zrušili. Dle jejich slov tak učinili na doporučení radních města Uherský Brod, kteří tento krok zdůvodnili nedostatečnou distancí zpěváka vůči ruskému prezidentu Putinovi...