… alespoň tedy dle zdejšího kolegy blogera Radkina Honzáka.

Závěr svého minulého blogu s názvem Nohavica svým songem nastavil některým osobám nemilé zrcadlo jsem zakončil větou, že nový song známého ostravského písničkáře Jaromíra Nohavici vyvolal spoustu zbytečné hysterie. Má slova nyní částečně potvrdil i zdejší oblíbený bloger (alespoň tedy co do čtenosti jeho článků), pan Radkin Honzák.

Na můj článek totiž zareagoval blogem s výmluvným titulkem Advokát těšínského udavače a nositele Putinova metálu. Text pana Honzáka je velmi krátký, považuji však za potřebné se k němu vyjádřit a pokusím se tentokrát také být stručný.

Pane Honzáku, já jsem nikdy v žádném svém textu neobhajoval Nohavicovu předlistopadovou spolupráci s StB, která jistě zpěvákovým osobním selháním je (bez ohledu na to, čím tenkrát estébáci Nohavicu, tak jako i řadu jiných lidí z umělecké branže, k podepsání spolupráce donutili). Proto je poněkud nefér označovat mě za „advokáta těšínského udavače“.

Co se týká narážky na to, že Jaromír Nohavica přijal v roce 2018 z rukou ruského prezidenta Vladimíra Putina Puškinovu medaili za propagaci ruské kultury (konkrétně za překlady děl některých umělců, kteří se netěšili zrovna velké přízni sovětského režimu), zde už je věc problematičtější. Po rozpoutání vojenské agrese Ruska na Ukrajině mohl Nohavica samozřejmě medaili vrátit, měl by od svých kritiků pokoj a někteří političtí komentátoři by to dost možná označili za charakterní postoj. Jenže Nohavica místo toho všem vzkázal, že není příznivcem laciných gest. A přestože válku na Ukrajině veřejně odsoudil, kvůli odmítnutí vrátit Puškinovu medaili některá města zrušila Nohavicovi předem vyprodané koncerty, organizace Člověk v tísni dokonce odmítla přijmout výtěžek z jeho ostravského koncertu, který chtěl Nohavica věnovat na pomoc Ukrajině…

Na problém nevrácené Puškinovy medaile jsou tedy názory různé, ovšem i když to již je věc, která s Ruskem a jeho nynějším prezidentem souvisí, ani tohle mi nepřijde férové používat při kritice Nohavicova nového songu. Píseň Počkáme, co řekne totiž podle mého názoru není žádným vyjádřením loajality s Putinovým režimem, pouze, jak už jsem napsal i ve svém předchozím blogu, ironicky poukazuje na dvě věci: na otálení polských politiků s tím, jak ohledně původu na Polsko omylem vystřelené ukrajinské rakety informovat svět, a na naopak ukvapená prohlášení některých českých politiků, kteří bez znalostí toho, jak se věci skutečně mají, vyzývali NATO k ráznému zásahu (což by tedy opravdu sranda nebyla…).