Ve čtvrtek 21. července oslavili Belgičané svůj státní svátek, jenže v letošním roce více než v kterémkoli jiném (od roku 1831) si kladli otázku „je vůbec co slavit?“ Je na místě slavit cokoliv „státního“, cokoliv u čeho se předpokládá alespoň špetka národního uvědomění a sounáležitosti, když stát se rozpadá a národní cítění je jen prázdný pojem?

V těchto pochybnostech nebyli sami. Jakoby se inspirovali sousední Francií, které měla svůj velký den o týden dříve, 14. července. Francouzi v předvečer svého státního svátku živě diskutovali na téma, zda mají podobné ceremonie ještě svůj význam a co to současné společnosti říká, či spíše neříká. Jen pro doplnění, francouzský a belgický scénář oslav je prakticky identický, jen ten pařížský je dle očekávání pompéznější a okázalejší. Hlavními body oficiálního programu je velká vojenská přehlídka a velký večerní ohňostroj, doplněné pak dle uvážení ranní mší za přítomnosti královské rodiny nebo vystoupením zavedených umělců u Eifellovy věže.

Francouzské debaty rozvířila kandidátka na prezidentský post za zelené Eva Joly, která navrhovala, aby byla letos přehlídka vojenská nahrazena občanskou. „Bylo by to zaručeně levnější a občané by alespoň mohli tváří v tvář složit hold politické elitě za to, co pro ně dělá,“ souhlasil s Joly bruselský trafikant, původem Francouz. Kdo ale nesouhlasil byl premiér François Fillon, který Evu Joly, původem z Norska, obvinil, že dostatečně necítí a nectí, a ani nemůže, pravé francouzské národní hodnoty … Idea národa a národní soudržnosti se za pár dní dostala ke slovu i v Belgii a poznamenala tak přípravy oslav. I zde mají svou Joly a svého Fillona.

Bývalý poslanec za zelené Josy Dubié v tisku zkritizoval zkostnatělou tradici vojenských přehlídek: „Jde bezpochyby o snahu ukázat všem daňovým poplatníkům, jak dobře je nakládáno s jejich penězi. A navíc - když to armádu baví.“ Frankofonní politik, místopředseda senátu Armand De Decker na to konto prohlásil, že přehlídku musí každý občan chápat jako základní akt k prokázání úcty národní minulosti.

A další se ke kritice Dubiého přidali. Jde přeci o uctění těch, kdo nasazují své životy za stát, za národ, za všechny Belgičany. Jenže všichni Belgičané v den, kdy vojsko defilovalo před tribunou u královského paláce, počítali 404 dnů od doby, co proběhly volby a vláda pořád nikde. Rozepře mezi frankofonní a vlámskou částí jsou hlubší a hlubší, vyčítáno je tomu druhému kde co, od jazykových problémů, přes Brusel, který se Vlámům zdá příliš frankofonní a tudíž nereprezentující celý stát až (a to hlavně) po ekonomické problémy a sociální politiku (Vlámové musí doplácet na nesoběstačný sociální systém Valonů, vláda každoročně přelévá miliardy z Vlámska do Valonska, nezaměstnaní se rekrutují několikanásobně více z frankofonního obyvatelstva). Bezvýsledné debaty dávno devalvovaly pojmy stát a národ. A jedni jak druzí si nemají co vyčítat. Oba tábory lpí na svých požadavcích a vyjednávání vázne, nacionalistické cítění roste, v návaznosti na to snahy o udržení jednotné Belgie také, ale v jednom jsou všichni zajedno - nikdo nemá příliš chuť společně slavit, není co.

V této náladě byl netrpělivě očekáván slavnostní projev krále Alberta II. Odborníci i veřejnost odhadovali, jak se král s tímto těžkým úkolem popere. Na vždy mírně vystupujícího monarchu byla upřena veškerá pozornost a zvědavost, zda král řekne tentokrát své rozhodné slovo k vlekoucí se krizi, byla velká. Šestý belgický král Albert II., který se na trůn dostal po náhlé smrti svého bezdětného bratra Baudouina I. v roce 1993, je považován za tmelící a stabilizující prvek belgické společnosti, je respektován i rozhádanou politickou špičkou státu a mnozí v něm vidí jedinou záchranu pro rozpadající se zemi. Velké sympatie sklízí i tím, že vládne plynně jak francouzštinou tak holandštinou, přesto se najdou i tací, kteří v něm vidí jen bezmocnou figurku a Albertův 36. projev v pořadí (král promlouvá k Belgičanům 2x ročně, na Vánoce a 21.7.) měl toto mínění buď podpořit či vyvrátit.

Letošní projev byl ohlášený na středu 20.7. a šlo o záznam, řeč byla předtočena o den dříve. Král očekávání nezklamal. Komentáře se shodovaly, že šlo o nebývale silnou řeč. I člověku neznalému situace muselo být jasné, že král je opravdu rozzloben. Albert II. mluvil naléhavě, velice důrazně, s vážnou tváří a několikrát pozvednutým ukazováčkem vyjadřoval svou rozladěnost a nespokojenost s vývojem v zemi. Zdůraznil, že krize zasela obavy, nejistotu a vzájemné neporozumění v celé společnosti a zároveň způsobuje, že Belgičané zanechávají naprosto nespolehlivý dojem u svých politicky i ekonomicky vážených partnerů. „Jsem hluboce zarmoucen z toho, že Belgičané tvoří vládu nejdéle v dějinách lidstva…“ Rekord Iráku, který o složení vládního kabinetu jednal plných 289 dnů od voleb, Belgie trumfla už dávno.

Král ale nemá starosti jen se zemí, které vládne. V poslední době působí přísněji a důrazněji i vůči vlastní rodině. Jeho dva synové mu radost nedělají. Následník trůnu jednapadesátiletý princ Philippe, vévoda brabantský, se svému otci nemůže rovnat. Belgičany děsí jeho neohrabaná snaha aktivně zasahovat do politického a společenského dění. Zatímco jeho otec chápe svoji roli panovníka konstituční monarchie velmi přesně (Albert II. představuje výkonnou moc, veškeré pravomoci však připadají parlamentu) a je za to respektován jak veřejností tak politickou reprezentací, Philippovi je přisuzována role „slona v porcelánu“, který věci jen komplikuje. Se stoupajícím věkem krále Alberta II. se dostává stále více na přetřes myšlenka reformy upravující pozici panovníka a královské rodiny vůbec. Dle mnohých by měla být více formální, protokolární, pouze reprezentativní, jako je tomu např. ve Švédsku.

Jestliže jsou však diskuze o budoucnosti postavení královské rodiny s přibližujícím se Philippovým nástupnictvím čím dál víc palčivější, tak je jeho „případ“ nic ve srovnání s kauzami, které vyvolává jeho mladší bratr Laurent. Sedmačtyřicetiletý princ je skutečným enfant terrible královského dvora. Když pomineme jeho bouřlivé mládí sestávající především ze dvou zálib: alkohol a ženy, a budeme-li shovívaví i k jeho vášni pro silné vozy a rychlou jízdu, pak ale další záležitosti, které se s jeho osobou spojují, belgická veřejnost přejít jen tak nemůže. Za opakované řízení v opilosti a vyhýbání se postihům mu byl odebrán řidičský průkaz. V letadle Brussels Airlines se vehementně dožadoval sedadla v bussines class, i když si koupil economy a podobně používá zaklínadlo „Víte, kdo já jsem?“ při placení účtů a jiných dalších četných příležitostech.

To vše je jen slabý odvar proti tomu, co vyšlo najevo koncem roku 2006. Tehdy začala aféra s vilou Clementine, která je majetkem královské rodiny a obývá ji rodina právě prince Laurenta. Dle obvinění byly na luxusní vybavení této vily použity peníze z fondů určených pro belgické námořnictvo. Zpočátku se vyšetřování princi Laurentovi vyhýbalo, ale Belgičané žádali vysvětlení, a tak stanul v lednu 2007 před soudem. V tomto drží Laurent historické prvenství, ještě žádný člen královské rodiny se nikdy takto zodpovídat nemusel. Zde králi ještě nechyběla trpělivost a jistá dávka shovívavosti. Částku 185 tisíc euro, o kterou byli námořníci okradeni, za svého syna zaplatil, ale k celé věci se dále nevyjadřoval, alespoň ne veřejně.

V současnosti byl ale král donucen (naprosto v rozporu se svými zvyklostmi) chování svého syna zkritizovat nejen otevřeně ale i velice ostře. V březnu letošního roku se princ i přes nedoporučení belgické vlády a výslovný zákaz svého otce vydal na pracovní cestu do Konga. V této bývalé belgické kolonii právě připravovali prezidentské volby a belgická vláda úzkostlivě plánovala všechna vyjádření, o návštěvách ani nemluvě. Belgie chtěla vystupovat v tomto klání naprosto neutrálně, královská rodina byla proto automaticky žádána o spolupráci. Princ Laurent se na všechny doporučení neohlížel a do Kinshasy odletěl. Cesta byla podle něho důležitá a basta. Jako prezident své nadace starající se o ochranu a dobré zacházení se zvířaty domácími i divokými měl v Kongu neodkladná jednání. Belgická vláda začala opět diskutovat o potřebě reformy, která by upravovala vystupování královské rodiny a jejich vztah ke státním zájmům.

Následně přišlo již zmíněné královo odsouzení Laurentovy cesty a jeho chování vůbec. Princ se stal „persona non grata“ pro oficiální místa a byl prakticky uvrhnut do domácího vězení. To se nejviditelněji projevilo při čtvrtečním oslavách státního svátku. Laurent i jeho manželka Claire byli vyloučeni ze všech oficialit, místo pozvánky na tribunu k vojenské přehlídce byli požádáni, aby se v den svátku zdrželi doma (jen pro doplnění - princ Laurent v jiná léta na tribuně ostentativně zíval, hrál si se svojí šavlí, či vyrušoval skotačením se svojí dcerou). Podle dostupných informací byl princ naprosto šokován silnou reakcí svého otce. Kdo však odhadoval, že se Laurent chytí za nos a uzná, že tentokrát míra přetekla, ten se mýlil. Páteční tisk přinesl fotografie prince, jak se ženou vesele protančil sváteční odpoledne na tradičním bálu v nejstarší bruselské čtvrti Marolles.

Tato situace vyvolala četné komentáře, za všechny jeden, který celkovou náladu shrnuje: „Všichni členové královské rodiny musí pochopit, že doba se změnila. Již se nemohou dožadovat takových privilegií, na která byli zvyklí. Např. již nemají výjimku z dodržování pravidel silničního provozu… Žijeme v mnohem více rovnostářské společnosti než dříve, i králové a princové se musí podřídit všem zákonům a pravidlům,“ říká profesor katedry veřejné komunikace Katolické univerzity v Lovani Marc Lits. Vše nasvědčuje tomu, že Laurent nahrává do karet nejen odpůrcům monarchie, ale i poslancům kteří volají po reformě statusu královské rodiny v belgické společnosti. Marc Lits poznamenává, že je zajímavé pozorovat, jak se k excesům mladšího z králových synů věnují vlámská a jak valonská média. Zatímco frankofonní tisk Laurentovy poklesky nerozmazává, vlámská média si na všem doslova smlsnou a pitvají každou maličkost až do omrzení.

Dva drby závěrem: princ Laurent je údajně nemanželským synem královny Paoly. Ta jako matka dvou dětí (prince Philippa a princezny Astrid) prožila románek s jistým úspěšným belgickým obchodníkem a následně se narodil princ Laurent. To podle bulvárních médií vysvětluje boj, který Laurent proti králi vede. Spekulace tohoto typu nebyly nikdy ničím věrohodným doloženy a pozornost se brzy obrátila jinam. Na dívku jménem Delphine Boël. Vyšlo totiž najevo, že jde o nemanželská dceru krále Alberta II.

Ale abychom skončili optimisticky. Ihned po oslavách státního svátku v pátek 22.7. přijal král lídra frankofonní Socialistické strany Elia Di Rupa, který je pověřen vyjednáváním dohody k ustanovení belgické vlády, aby z jeho úst přijal oznámení, že se jeho konečně setkala s úspěchem. Všech osm zainteresovaných členů potřebných k dohodě se prý podařilo přesvědčit, aby odložili své požadavky, kvůli kterým jednání dlouhé měsíce stálo na bodu mrazu. Všichni prý dali své slovo, že vláda bude! Král potěšen dobrou zprávou navrhl unaveným vyjednávačům odpočinek, a to až do půlky srpna. Pak se jednání rozběhnou nanovo, ale tentokrát údajně s konečně konstruktivním výsledkem. Jestli za to může doba dovolených a prázdnin nebo celková omrzelost tématem, Belgičané nijak nejásají... ostatně jak říká slovenské přísloví: Až na konci bič plieska.