Není moc věcí, které mne momentálně v české politice těší, u jedné jsem se ale mohl aspoň pobavit, pokud by nešlo o věc tak vážnou. Mluvím o stanovení věku odchodu do důchodu, kdy to nejprve uvnitř koalice vypadalo na menší či větší roztržku, nakonec se ale všichni podívali do kalendáře, spočítali si, kolik týdnů zbývá do voleb a jako jeden muž odhlasovali tzv. zastropování důchodového věku na 65 let.

Ponechme teď stranou, že všichni, včetně autorů návrhu, jsou si velmi dobře vědomi toho, že je to řešení dočasné a že každá příští vláda bude muset tuto hranici zas a znova řešit a dřív nebo později opět posouvat. Za mnohem závažnější považuji, že se nikdo nezabývá tím, jak by měl stát lépe pomáhat lidem, kteří již dnes v 55 letech nejsou schopni vykonávat fyzicky náročnou práci, resp. jsou po letech dřiny v náročných provozech zdecimováni tak, že v práci pokračovat nemohou. Takoví mezi námi pochopitelně jsou. Plní čekárny lékařů, žádají o invalidní důchod či o příspěvek na péči. Rozhodovat o oprávněnosti jejich nároků pak má armáda posudkových lékařů, kteří i při nejlepší vůli nemohou vzhledem k jejich počtu požadavkům vyhovět v historicky krátké době, o možné chybovosti nemluvě. V tom vidím velkou past, do které se náš systém, kde se medicína potkává se sociálními věcmi, řítí. Že není za pět minut dvanáct, ale už pár vteřin po dvanácté, což vám potvrdí každý ředitel sociálky. Alespoň já mám tu zkušenost. Posudkových lékařů je velmi málo, jejich věkový průměr je 65 let a jsou opravdu špatně placeni.

Problém mají zákonem vyřešen třeba hlubinní horníci či vojáci, kteří byli ve válečném nasazení. Profesí, kde lidé s věkem řeší svá fyzická omezení, prostě jim dochází sil, je ale řada. A se zvyšujícím se věkem odchodu do důchodu jich bude logicky přibývat. Ani medicína totiž zázraky neumí. Je jasné, že průměrný sedmdesátník nepůjde rubat uhlí, štípat dříví či stavět střechy.

Doba dožití se prodlužuje, to je pozitivní statistický fakt. Totéž se bohužel nedá říct o kvalitě života. Pouze s aproximativním zvyšováním věku odchodu do důchodu úměrně k věku dožití, si tedy nevystačíme. Je úkolem státu se tímto zabývat a připravit se na víc než pravděpodobné scénáře let příštích. Zatím se ale nad problémem klopí zraky. A to se nám už brzy může vrátit jako bumerang.