Opozičnímu politikovi by asi slušelo z principu kritizovat vše, co vzejde z koaličních nápadů. Důvody se najdou vždy, stačí si dát jen trochu práce. Pravidelná valorizace plateb za státní pojištěnce ale do této politické disciplíny nespadá, pokud mám být fair a hledět na věc nejen optikou poslance v opozici, ale také lékaře, který vidí nervozitu, jaká ve zdravotnictví panuje.

Platby za státní pojištěnce jsou při zrušení regulačních poplatků současnou vládou jedním z nejvýznamnějších příjmů zdravotního pojištění. Nejen že určují, co všechno pacientům státní zdravotnictví dopřeje, ale zejména jsou v současnosti jediným politickým nástrojem, který pružně umožňuje zvýšit přítok peněz do zdravotnictví v době, kdy mu chybějí. Předem garantované opakované navyšování plateb má tak na poskytovanou péči přímý vliv a fakt, že víte, s jakou částkou můžete počítat díky pravidelné valorizaci, nabízí jistý komfort pro další plánování. Zbavuje vás nejistoty, s jakým rozpočtem můžete další rok hospodařit. Ve zdravotnictví se nepracuje jen s rychloobrátkovým zbožím, ale také pořizujete přístroje za šestimístné sumy, a bez solidního a dlouhodobého výhledu to jde obtížně.

Každoroční handrkování, zda se do zdravotnictví přidá nebo ne, je trapné. V posledních letech, a to nejenom v období krize, kdy jsem byl ministr zdravotnictví, ale i v dalších letech konjunktury, nám stále klesal podíl z HDP, který jde do zdravotnictví. Česko je v tomto směru evropskou raritou a všude jinde náklady zdravotnického systému stoupají. Oproti tomu u nás jdou dolu a mj. udržují i výrazně nízké platy zdravotníků. Nic to nemění na tom, že ve zdravotnictví je stále dost vnitřních rezerv, ale na nové moderní technologie, které jsme povinni pacientům dávat, abychom jim poskytli nejlepší možnou péči, je peněz opravdu málo. Na dohodě o pravidelné valorizaci plateb za státní pojištěnce tedy vydělají jak pacienti, tak zdravotníci, kterých chybí stále víc a víc.

Dalším návrhem, který dlouhodobě podporuji a který byl momentálně projednáván, je snížení stropu spoluúčasti pacientů z řad dětí či seniorů při doplatcích na léky. Zkušenost ukazuje, že všechny přímé platby, zejména ze strany nemocných lidí, jsou sociálně velmi choulostivou záležitostí. Spoluúčast pacienta má fungovat jako regulativ nadužívání péče (a jako takovou by ji TOP09 jistě podporovala), nikoli jako přítok peněz do zdravotnictví. Rozhodně ale nesmí omezovat přístup sociálně slabších nemocných ke zdravotnické péči. Pokud bude deficit z doplatků za léky kompenzován zvýšením plateb za státní pojištěnce, bude to pro pacienty i zdravotnictví úleva. Přesto (anebo právě proto) si ale myslím, že by současně měla být opět oprášena myšlenka komerčního připojištění, které by na jedné straně zajistilo vyšší příliv peněz do zdravotnických zařízení, ale také velmi žádaný a připlácený nadstandard pro movitější, který je dnes zhusta realizován cestou šedé ekonomiky. Přispělo by to k vyšší kvalitě standardní péče v rámci solidárního systému právě pro lidi s nižšími výdělky.

A do třetice z aktuálních návrhů - placené ošetřovné až na 90 dní ošetřovatelského volna. Záleží na mnoha proměnných, na tom jaké technické detaily s tímto návrhem budou spojené. Faktem určitě je, že ošetřovatelská péče není v rodinách, kde jsou nemocní lidé snadno a pružně dostupná. Pacienti v takových životních situacích musí být často ponecháni v péči lůžkových zařízení, ať zdravotnických či sociálních. V takové situaci je jakákoli podpora rodinných účastníků vítaná. Musím připomenout, že stát dává dotace do spousty věcí - zemědělcům, fotovoltaické elektřině a podobně. Tam se podpora pohybuje v desítkách miliard korun. Objem podpory pacientů, o kterých hovoříme, by byl podstatně menší a přispěl by k solidaritě ve společnosti daleko více. Myslím, že příspěvek na ošetřovatelství v rodině by byl dobrým krokem vpřed.