Turecká ústřední volební komise odmítla námitky opozice a potvrdila platnost nedělního referenda o změně politického systému v Turecku. Prezidentu Erdoganovi tak již nic nestojí v cestě k ještě větší koncentraci moci do svých rukou. Čekat můžeme další pronásledování skutečných i domnělých oponentů a porušování základních práv a svobod. To jsou společně s upouštěním od sekulárního ukotvení tureckého státu špatné zprávy a to jak pro Turecko, tak i pro Evropu. Minimálně pro nejbližší roky se také rozplynul sen o Turecku, jako modelovém příkladu země s převládající muslimskou vírou, jež by mohla sloužit ostatním zemím regionu jako vzor. Prezidenta Erdogana je nyní v kursu zatracovat a démonizovat a celou zemi s ním. Turecko však zůstává členem Severoatlantické aliance a mimořádně důležitým sousedem Evropské unie, který je naším strategickým partnerem v otázkách bezpečnostních, politických i obchodních. Samotné referendum bylo pochybné a jeho provedení nesplňovalo demokratické standardy a to nejen podle turecké opozice, ale i pozorovatelů Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Přesto je však třeba prezidentu Erdoganovi za jeho organizaci poděkovat, a to hned z několika důvodů.
Předně je dobrou zprávou, že téměř polovina hlasujících (rozdíl v hlasech pro a proti ústavní reformě byl 1,5%) jeho autokratické sklony a spojování náboženství s politikou neschvaluje a aktivně proti němu vystoupila. To je v zemi, jež si zažila ve své moderní historii řadu vojenských převratů velice dobrý výsledek a příslib do budoucna. Tyto lidi musíme zároveň být schopni jako Evropská unie maximálně podpořit a to nikoli proto, že jsou proti Erdoganovi, ale jelikož usilují o zachování plurality, základních svobod a sekulárního pojetí státu.
Turecký příklad nám také ukázal, že nemusí být pro EU vždy dobrým řešením nabídnout sousední zemi perspektivu členství. Země byla oficiálním kandidátem od roku 1999 a ani jednání o vstupu do EU nezabránilo v současném autoritárním obratu. Pokračování přístupových rozhovorů nebude mít ani pro jednu stranu smysl, Turecko ale nepochybně bude mít zájem o setrvání v celní unii, jež mezi ním a EU existuje již od roku 1995. Turecko také zůstává členem Rady Evropy (jímž je již od roku 1949) a závazky v oblasti lidských práv, demokracie a vlády práva, jež z tohoto členství vyplývají, by měly být na vládě a prezidentu Erdoganovi vymáhány.
V neposlední řadě Turecko bude muset brát v úvahu, že EU je jeho zdaleka nejdůležitější obchodní partner (přes 38% jeho importu a 44,5% exportu) a z EU pochází většina investic v zemi, stejně tak i moderních technologií. A pro nás platí, že i přes sklouzávání k autoritarismu zůstává turecká společnost svobodnější a turecký trh mnohem vyspělejší než například v Rusku, které je stále favorizované Milošem Zemanem a jeho nohsledy.
Když před šesti lety vyšli Syřané do ulic k pokojnému protestu, málokdo tušil, že stojí na počátku tragédie obrovských rozměrů. Málokdo měl také ponětí o tom, jak silně budou následující události ovlivňovat náš život na evropském kontinentu. Začala brutální občanská válka, během které jsme sledovali liknavý postoj USA a Evropy k jejímu řešení. Přišlo zrození Islámského státu, nastalo ruské bombardování civilistů a nelítostné decimování syrských měst. Jsme svědky bezvýchodné situace miliónů lidí na útěku uvnitř své země a mimo ni. Důsledky konfliktu se přenesly i na evropskou půdu v podobě teroristických útoků tzv. Islámským státem zfanatizovaných maniaků. Především se ale odrazily ve vážné uprchlické krizi, která zásadním způsobem přispěla k radikalizaci evropské politiky, vzrůstu nacionalismu, populismu a destabilizaci Evropské unie.