Události posledních dnů připomínají kritickou chvíli před poslední bitvou dlouhé války. Okamžik, během něhož mohou nastat dvě situace. Unavené vojsko se buď vzpamatuje, najde poslední zbytky sil, odhodlaně se vrhne do boje a zvítězí, anebo se v chaosu vojáci rozutečou a následuje krutá porážka.

V případě české společnosti se blížíme k situaci druhé. Ve chvíli, kdy je zřejmé, že epidemie opět nabývá na síle a stojíme před kolapsem nemocnic, politická reprezentace místo vyslání jasného signálu vykročila cestou chaosu a nejistoty. Lidé neví, co bude platit po víkendu, za čtrnáct dní, jaký bude postup do budoucna. Za takových okolností nemůže nikdo po občanech chtít, aby našli poslední zbytky sil a vzali situaci vážně.

V kritických chvílích před bitvou sehrává zásadní roli ten, kdo má na starosti velení. Jeho úkolem je sjednocovat a motivovat společenství čelící vážné výzvě. Musí umět přesvědčit, že společně bojují za něco, co dává smysl, a že úsilí a oběti nejsou zbytečné. Nic z toho se však premiérovi české vlády nepodařilo. Společnost rozdělenou na většinu vyčerpaných lidí ztrácejících poslední špetky důvěry a menšinu na životě ohrožených spoluobčanů, nedokázal spojit.

Není snadné přesvědčit rodiče dětí už rok prodlévajících mimo školní lavice nebo někoho, kdo přišel o živobytí a propadá se do dluhů, o tom, že dává smysl vydržet, a ještě chvíli táhnout za jeden provaz. Že bychom měli postupovat společně proto, abychom jedno procento spoluobčanů, kteří bez opatření s matematickou jistotou zemřou, zbytečně neobětovali. Ale to je přesně úkol pro státníka. Politika, který je osobnostně dost zralý na to, aby chápal, že odpovědné vládnutí nespočívá v rozdělování předvolebních balíčků, nýbrž že se vyznačuje především odvahou činit v pravou chvíli správné, byť nepopulární kroky. Slabošství a populismus premiéra si tak vybírá svou krutou daň a v krizi se obnažuje dvojnásob.

Lze namítat, že kritizovat a ukazovat na viníka je příliš snadné. Zvláště nenese-li člověk tíhu odpovědnosti. Úkol, který osud před Babiše postavil, je možná až nespravedlivě krutý. K údělu vládců však jednoznačně patří skládat účty za výsledky své vlády. Ty bohužel vyznívají v případě Babiše jasně. Na rozdíl od většiny evropských zemí se u nás od podzimu nepodařilo epidemii nejen zabrzdit, ale situace se vážně zhoršuje. Očkování stagnuje a nemocnice jsou na pokraji kapacit. Vláda ztratila důvěru Parlamentu a není schopna navrhnout, a především obhájit kroky, které by situaci zlepšily. Česká republika se stala evropským inkubátorem viru a představuje nebezpečí pro ostatní. Platí totiž rovnice, že čím větší počet nakažených, tím větší pravděpodobnost nových mutací viru. A k tomu všemu je stále více zřejmé, že krutým protivníkem nám není pouze vir, ale neschopnost premiéra naslouchat, domluvit se a najít kompromis.

Nacházíme se v osudové chvíli. Chceme-li epidemii zastavit, a vyhnout se tak tisícům zbytečně mrtvých, musí vedoucí politici zanechat nezodpovědný populismus a jasně říci, že před námi není jiné řešení, než kompletní několikatýdenní izolace a rychlé očkování. Je to jediná šance, jak zabránit nebezpečnému chaosu a dlouhé epidemické agónii. Jejich úkolem je semknout se, jednat společně, získat si tak ztracenou důvěru lidí a udat jasný směr. Nevím, zda je to vůbec ještě možné, zvláště při pohledu na ty, co opakovaně porušují pravidla a pohrdají lidmi. Na politické hry už ale není čas. Je třeba konat.