Ministerstvo školství právě řeší nápad na zavedení bezplatných obědů, případně i svačin pro školáky. Náklady by na sebe převzal stát. Problémem je, že u státních zakázek se požaduje nízká cena, a tak hrozí vykrmování dětí tím nejlevnějším jídlem. Zároveň není dostatečně oceněna práce zaměstnanců školních jídelen a v jídelnách se běžně vyhazují hromady jídel.

To byl úvod k mému blogu před třemi lety a aktuálně tutéž nedomyšlenost a nekoncepčnost navrhuje vláda, tedy hnutí ANO, které rozdává, kde jej to jen napadne (tedy, kde to čouhá hlasy) a strana ČSSD, která jen bezhlavě podporuje vládu. Aktuální projekt právě na aktuálně přesně vystihl i Jan Lipold: „Děti z chudých rodin bezplatné obědy potřebují a stát, kraje, obce, školy se musí namáhat vymyslet způsob, jak to zařídit. Ale zbytek vládního projektu ilustruje, jak projíst několik miliard ročně.“ Za mě návrh hrozí více problémy než zisky a zde je stále platné vysvětlení, proč takováto plošná podpora není dobrý nápad:

Co české školní jídelny potřebují?
Jídelny potřebují spokojené kuchařky, které s chutí připravují kvalitní zdravé pokrmy. Všem zúčastněným prospěje zvýšení kvality jídel, zaměstnancům školních jídelen zlepšení prestiže a ohodnocení jejich práce, celé společnosti pak omezení plýtvání.
Všem potřebným dětem, jejichž rodiny mají potíže zaplatit školní obědy, pomůže cílená podpora. Tématem diskuze by měla být pouze její forma, totiž zda mají obědy dětem ze sociálně slabých rodin platit neziskové organizace anebo stát, například prostřednictvím místního zastupitelstva. Faktem je, že citlivá podpora potřebných školáků už nyní skvěle funguje v podobě projektu Obědy pro děti. Ministerstvo školství spolupracuje s neziskovou organizací Women for women, o.p.s., určitě může využít jejích zkušeností a navázat na výborně zavedenou podporu, případně může celou praktickou realizaci ponechat na uvedené organizaci a zajistit ji pouze finančně. Úplně všechny potřebné děti by pak měly obědy zdarma.

Jaké jsou slabiny plošného zavedení bezplatných obědů v současném systému školního stravování?
• Nepřiměřenost. Problém relativně malého procenta dětí, resp. rodin by se řešil plošnou státní regulací, která se dotkne všech.
• Nízká kvalita. Základem při výběru státních zakázek je nejnižší cena. Nejnižší cena však znamená centralizaci nákupu potravin, upřednostňování velkododavatelů a nízké ceny nad kvalitou.
• Nedostatečná osvěta. Základem výživy není jen zasycení kaloriemi, kterých v mnoha případech konzumujeme nadbytek, což s sebou nese i zdravotní rizika. Pro zdraví dětí je prospěšné dodávat jim všechny živiny, které jsou nejlépe zastoupeny v kvalitních potravinách, a naučit je zdravě jíst. V posledních letech jednoznačně celospolečensky stoupá poptávka po kvalitě, ne nízké ceně.
• Snížená hodnota jídla. Obědy zdarma nesou riziko, že děti a rodiče si jich budou ještě méně vážit. Dokáži si představit, že rodiče, kteří se aktivně zajímají o kvalitu školních obědů, mohou být v případě kritiky odkazováni na bezplatnost, čímž se ještě zmenší jejich možnost vyjadřovat se a měnit úroveň jídla k lepšímu.

Kdo může vydělat na obědech zdarma?
Otázkou je, jestli se nápad nakonec nepodaří prohlasovat, protože by zajistil dlouhodobý odběr potravin největším výrobcům a dodavatelům. Diskutovaná úprava by mohla opět vyšachovat malé lokální pekaře, řezníky a farmáře, o které aktuálně roste zájem jak ze strany jednotlivců, tak i pokrokových škol.

Zkušenosti ze zahraničí
V některých zemích stát poskytuje školní obědy, ale současně nastavil pravidla pro podporu lokální a bio produkce. Vzorovým příkladem je třeba švédské Malmö, které se v rámci snižování emisí ambiciózně zavázalo k tomu, že do roku 2020 bude všechno jídlo financované z veřejných peněz (tedy i školní obědy) pocházet právě z ekologického zemědělství. Pokud ministerstvo v souvislosti s bezplatnými obědy moudře zavede také podporu přednostních nákupů lokálních sezónních a nejlépe organických potravin, ráda mu zatleskám a výše uvedené obavy hodím za hlavu.

Cílená podpora všech potřebných namísto plošných opatření
Současný systém naráží na nedostatek financí, kuchařky jsou podhodnocené a už nyní se cena jednoho oběda musí vejít do nízké částky. Sociální nouze se netýká většiny rodin, aby bylo třeba zasahovat plošně. Věřím, že by pro všechny strany bylo prospěšnější, kdyby byla podpora cílena pouze sociálně slabým a kdyby peníze, které by stát vynaložil na obědy zdarma pro všechny, byly použity na částečné dotování kvalitních potravin pro školy, na zvýšení platu kuchařek, na kurzy, které by je učily vařit kvalitní zdravá jídla.