V počtu lékařů na obyvatele je Česká republika nad průměrem, přístrojové vybavení nemocnic dokáže místy překonat i ty nejvyspělejší země. V čem jsme pozadu, je úroveň komunikace mezi lékařem a pacientem.

Česká republika má více lékařů na jednoho obyvatele než většina členských zemí OECD. Přístrojovým vybavením občas překonáváme nejvyspělejší země. Například před několika měsíci k nám na terapii zhoubného nádoru přiletěli rodiče s pětiletým chlapcem z Velké Británie. Chlapec se léčil ve FN Motol a ozařování podstupoval v Protonovém centru. Srovnatelné pracoviště ve Velké Británii není. Českým zdravotníkům však často chybí to nejzákladnější, a to schopnost důstojně komunikovat s pacienty.

Kolotoč výkonů a chybějící komunikace
Jak výstižně popsal Petr Třešňák v Respektu: „Češi excelují v expertní medicíně a pacient s vážnou diagnózou si dnes nemusí zoufat, že se narodil ve špatném koutě planety. Přesto se dá říct, že česká medicína má svůj vážný problém. Ne tam, kde si vystačí sama o sobě, se svými léky, injekcemi a operacemi, ale v místech, kde se potkává s normálním životem, jeho zákonitostmi a potřebami. Typickým příkladem je vleklý spor ohledně přirozených porodů nebo umírání mimo nemocniční prostředí – lékaři se v těchto oblastech jen obtížně přizpůsobují potřebám pacientů, které se míjejí s jejich manuály kurativní medicíny.

Nadřazenost, hrubost a nerespektování
Pro dokreslení situace uveďme příklady sdílených zkušeností pacientů:

„Přijdu na vyšetření do nemocnice a nikdo se mi ani nepředstaví. Zažívám druhé těhotenství a ta neosobní mašinerie mě děsí. Vždyť ani nevím, jestli do mě šahá primář, nějaký medik nebo údržbář… o porodu ani nemluvě.“

„S manželem jsme čekali na vyšetření v ordinaci traumatologie. Chodba byla plná zejména starších pacientů s nejrůznějšími pohybovými omezeními, kteří asi nepřibíhali dost rychle na volání sestry k rentgenu, a tak výhružně přidala:
mám snad na vás ještě víc křičet?“

„Nemocniční personál se místo toho, aby mě v mém úsilí podpořil, dál tvářil strašně skepticky. To jejich ‚holka, nedávej si s takovou diagnózou žádný naděje‘, mi ubíralo hodně víry i energie.“

Jsou lékaři nevychovaní, nebo oběti systému?
Podle průzkumu, který organizovala Česká lékařská komora ve spolupráci s 1. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy, trpí každý třetí český lékař vážným syndromem vyhoření. Cítí se na dně a nenávidí své povolání i pacienty. Vyhořelí zdravotníci stojí pojišťovny více peněz a jsou cyničtí k pacientům. Pacienti potřebují intenzivní osobní kontakt s lékařem. Osobní přístup může mít podle řady výzkumů významný vliv na celkovou úspěšnost léčby. Vyhořelý lékař ho minimalizuje nebo se mu vyhýbá. Syndromem vyhoření tak trpí nejen lékaři a zdravotníci, ale i celý systém - a v důsledku pak především pacient.

Jak z kola ven?
Podle viceprezidenta české lékařské komory Zdeňka Mrozka je pro řešení syndromu vyhoření kromě změn v systému vzdělávání důležité také ocenění zaměstnavatele. „Pokud lékař cítí, že s ním zaměstnavatel počítá, že je pro něj důležitý, znamená to hodně." Podobně (a možná ještě více) může lékařům prospět ocenění pacientů. Ti zejména ocení slušné respektující lékaře. Není to možnost, jak z kola ven? Alespoň částečné řešení by mohlo být v respektu a naslouchání namísto boje s pacienty a jejich představami. Někteří lékaři by mohli sestoupit ze svého lékařského Olympu a uznat, že někdy může pacientovi více pomoci přítomnost pro něj důvěryhodné osoby u výkonu (jako kupříkladu porodní asistentky) než vnucování analgetik. Bylo by dobré pochopit a respektovat, že některým z nás více pomůže „pavěda“ například v podobě kuliček z cukru, než vynucovat čistě vědecky nejsprávnější postup. Základním předpokladem vyléčení je aktivní zapojení pacienta do péče o své tělo, převzetí zodpovědnosti, spolupodílení se na terapii. A to získáme pouze tím, že jej podpoříme, ne výsměchem s utvrzením, že jeho nevědecké metody jsou nesmysl.

Systém neprospívá, tak jej změňte
Chápu, že v dnes zaběhnutém zdravotním systému mohou být paradoxně znevýhodněni ti zdravotníci, kteří se o slušnost snaží. Nikdo ji v honbě za body neocení. Chápu, že systém lékaře do popsaného kolečka výkonů, které nedává prostor pro smysluplnou komunikaci, nutí. Ano, pojišťovny proplácejí vyšetření a úkony, ne rozhovory. Ale jsou to jen lékaři, kteří mohou neprospěšný systém změnit.

Neodrazujte prosím naše snažení konstatováním, ať si se svou diagnózou neděláme žádnou naději. Neplýtvejte silami tím, že kritizujete alternativy. Nevysmívejte se například homeopatii tím, že jediné, co v ní funguje, je rozhovor, a vše ostatní je jen podvod. Když je to tak snadné, tak si povídejte taky. Možná tak nejvíce pomůžete nejen pacientům, ale i sobě.