Jednoduchá otázka. Odpověď přesto jako by zůstávala opředená tajemstvím. A nejen proto, že se z politiky zformoval jakýsi exkluzivní, vzdálený klub, do něhož běžní smrtelníci nepatří. Pořád není zřejmé, co politika znamená a co obnáší její „dělání“.


A přitom jediné, co člověku formálně stojí v cestě, jsou věková omezení stanovená Ústavou ČR. Jenže pak jsou tu vlastní představy o tom, že politika prostě „není pro mě“, nebo „stejně tam nic nezměním“. A v mlze má většina lidí i otázky, jako do jaké strany vstoupit, jak by vypadal první krok a komu vlastně zaklepat na dveře.

Tahle všestranně zablokovaná situace mě motivovala k tomu, abych napsala takového stručného „průvodce“. Možností, jak něco změnit, máte totiž po ruce spoustu. Nebudu vám slibovat, že jeho přečtením rovnou zamíříte do prezidentského úřadu (leč nikdy neříkej nikdy!). Snad vás ale aspoň zbavím myšlenky, že pro vás v politice není místo. Krása demokracie je totiž v tom, že pro vás takové místo má. A je jen na vás, jak s ním naložíte.



Krok nula: veřejná služba, ne kariéra

Neexistuje žádná „Vysoká škola politiky“ ani „Politická akademie“. Jakmile je vám osmnáct, můžete kandidovat do mnoha politických funkcí a nečeká se od vás víc, než zájem poctivě reprezentovat svoje názory a cíle. Přesto se stalo zvykem přistupovat k politické funkci jako ke kariérnímu rozhodnutí – nejprve jako ke způsobu obživy, a pak až jako přínosu společnosti.

Jasně, politická funkce musí být adekvátně ohodnocená – jak jinak přesvědčit schopné lidi, aby se utrhli od svého oboru a promítli aspoň na pár let své zkušenosti do politiky? Právě v tomto smyslu je politika veřejná služba. Člověk na čas omezí svůj život a kariérní postup, aby mohl reprezentovat část populace, se kterou sdílí hodnoty či zkušenosti, a která mu pro tento úkol svěří svou důvěru.

Jdete-li do politiky sloužit veřejnosti, znamená to, že s sebou nesete nějakou vizi, čeho chcete dosáhnout a co prosazovat. Nesete si nějaké hodnoty, možná i ideologii, a pravděpodobně i konkrétní témata, která chcete propsat do veřejné debaty, neboť jsou pro vás důležitá. Pokud usilujete jen o kariéru, stačí vám k úspěchu jediné: být zvolen – a pak znova. A znova.

Na této dráze váš časem zcela pohltí obsese z toho, jak vás vnímají média a abstraktní „veřejnost“. Začnete přemýšlet jen o tom, jak si v téhle disciplíně vést lépe, aby se dostavilo kýžené znovuzvolení. Politická práce samotná se odsouvá na druhou kolej – a v mnoha takových případech se vytratí zcela. Ne nadarmo od kariérních politiků často uslyšíte, že jejich největšími úspěchy jsou různé funkce, předsednictví… nikoli reálné výsledky. Často je také uvidíte, jak se vyjadřují k čemukoli, bez ohledu na své zaměření. Mají ještě vůbec nějaké?

Není na světě člověk ten, který by rozuměl věcem všem. Politik či politička jen přebírá odpovědnost za určitou oblast, slibuje těm, jež zastupuje, že se bude opírat o data, obklopovat se expertními týmy a jednat v souladu se svým svědomím. To je něco docela jiného, než omlouvat každý svůj krok „veřejným míněním“ – tím se jen populisté této zodpovědnosti zbavují a hází ji na hlavy těm, které mají zastupovat: vládne smyšlený „lid“ a oni zatím pobírají plat a imunitu. A podle toho pak ta politika vypadá.

Nultý krok na cestě do politiky tedy znamená položit si tu úplně základní otázku: Proč ji chci dělat? Odpovědí může být nesčetně. Štve mě, jak to na vsi vede starosta; trápí mě stav školek ve městě; už se nemůžu dívat na neschopnost postavit metr dálnice; a nebo cítím, že je potřeba víc adresovat klimatickou změnu. Pokud si takový důvod najdete a zjistíte, že s ním ráno vstáváte a večer chodíte spát, znamená to, že se vás asi jen tak nepustí – i vy se ho držte zuby nehty, a politika se může stát místem, kde se za svůj důvod utkáte.

Takové důvody vám pomohou se v politice neztratit, a nakonec z vás taky udělají dobrého politika nebo političku. A ve výsledku podle nich obstojíte i sami před sebou, až budete třeba jednou své působení rekapitulovat: dokázala jsem něco změnit v oblasti, která mě do politiky přivedla? Mělo to celé smysl?



Krok jedna: dvakrát měř, jednou vstupuj

Politická strana není nutnou podmínkou při vstupu do politiky. Pokud je vaší vizí odstranění korupčních struktur z vaší obce, je možné, že si s podobně smýšlejícími lidmi jen založíte lokální hnutí, nebo se přidáte ke straně, kterou byste na národní úrovni nevolili, ale u vás obci ji zosobňují féroví lidé. Standardním výtahem do politického provozu ale strany jsou a mají být. Zůstávají dobrým kompasem k rozpoznání lidí s podobnými hodnotami či vizemi. Myslete na to, že jakmile navíc se stranou spojíte své jméno, ať už skrze členství nebo kandidaturu, bude s vámi navždy tak trochu spojená (a vězte, že někde v hlubinách internetu se ta informace neztratí). Platí tu tedy více než jinde: dvakrát měř, jednou vstupuj!

Výběr strany je specifická disciplína. Předně, patrně budete muset zapomenout na všechno, co si o ní myslíte. Výchova, nejbližší okolí i média zkreslují podstatu stran na pár témat, pár osob a jen omezený výsek nějaké ideologie či hodnotového ukotvení. Nemusí to znamenat, že jste nějak výrazně hendikepovaní u voleb, podle tohoto výseku se totiž nakonec orientuje drtivá většina společnosti – a strany se s tím naučily pracovat a hledat cesty, jak svůj úzký obraz co nejvíce přibližovat tomu, o co skutečně usilují.

Znamená to však, že dvě naprosto odlišné strany mohou ukazovat výsek, který se zdá mnohem podobnější, než jsou obě strany. Určitě si nastudujte pár hlavních dokumentů strany se zaměřením na dlouhodobý program (ne volební, protože ten jde právě cestou onoho „výseku“), prolistujte Tweety či jiné sociální sítě volených funkcionářů strany, o kterých jste ale do té doby nikdy neslyšeli, nebojte se nahlédnout i do různých facebookových skupin, které jsou veřejné a pokud má daná strana zastoupení na lokální či krajské úrovni, projděte si jejich výstupy tam.

S tím jde ruku v ruce druhá nejdůležitější rada: žádná strana není perfektní. Váš nejtěžší úkol v jakékoli straně bude vytyčování hranic toho, co jste ochotni zkousnout. V každé straně nebudete souhlasit se vším, budou lidé, které nebudete moci vystát i situace, v nichž se někteří kolegové zachovají prostě hrozně. V takových chvílích je důležité zaměřit se na svůj cíl a své hodnoty. Zůstávají i v krizích základní hodnoty strany mými? A pokud se za danou stranu dostanu do funkce, budou moje návrhy a mou vizi podporovat, či se od nich zvednuté ruky spíš nedočkám? A jsem sama ochotná zvednout ruku alespoň pro tři čtvrtiny návrhů této strany?

Pokud jste odpověděli alespoň třikrát ano, pak jsem přesvědčená, že v takové straně dovedete existovat a že pomůže vašemu politickému růstu. Nenechte se příliš odradit moralizováním svého okolí, které vám možná bude namátkově připomínat nejrůznější historická pochybení vaší nové značky. Vstupem do politické strany neschvalujete všechno, co kdy udělala. Naopak přicházíte právě proto, abyste její renomé vylepšili, ne? A diskutováním tříbíte vlastní pozici, a možná i pozice ostatních. Už to je vlastně politika.

Krok dva: Všichni jsou to lidé

Vybrali jste stranu a víte proč. Nastává čas na hmatatelnější kroky, jako je vyhledání místní či krajské buňky podle toho, kde zrovna žijete či chcete působit a její oslovení či rovnou návštěvu schůze. Každá strana má samozřejmě odlišnou strukturu, u těch větších či zavedených ale můžete počítat s lokálními buňkami, které lze kontaktovat, případně i mládežnickými organizacemi, pokud vám ještě nebylo 26 let a chcete se rozkoukat mezi svými vrstevníky.

Většina lidí – zejména ve větších městech – vidí politiky jenom v televizi, případně když jdou kolem předvolebního mítinku. Věci jako návštěva krajské schůze můžou znít děsivě. Každá strana ale sdružuje stovky či tisíce členů, kteří ji udržují v chodu, odvádějí neviditelnou práci, dobrovolničí, či prostě jenom „jsou“, aby pozorovali chod strany zblízka. Normální lidi, žádné celebrity.

Politika ve výsledku nefunguje jinak než jiné komunity, spolky či sportovní kroužky. Jak byste začali hrát tenis, pokud nemáte, s kým ho hrát? Pravděpodobně byste si na nějakém internetovém fóru či v online skupině našli spoluhráče, ve vašem okolí pak našli kurt a jeho rozvrh. Nebo byste zašli přímo na kurt a zeptali se, zda si tam nechodí zahrát liché skupinky či další hráči, co hledají partnera. No, u politické strany je to docela podobné. U větších stran pravděpodobně bude fungovat profesionálnější systém zapojení, takže bude stačit pár kliků online a budete znát termín příští schůze i kdo bude váš průvodce nováčkem; u těch menších nejspíš bude vládnout trochu větší chaos, což vám ale na druhou stranu umožní zapojit se víc po svém a získat víc prostoru hned zkraje.

To, že se dostanete do strany přes místní buňku, neznamená, že musíte dělat komunální politiku. Budovat si jméno v celé komunitě ale nejde jinak než postupně a lokálně.

Krok tři: přichází reálná práce

Nyní už vás čeká politická práce v rámci strany, která vás má v ideálním případě nasměrovat i do veřejných politických funkcí! (Zcela jistě se dá v některých stranách místo na kandidátní listině i koupit a v historii České republiky takové strany a případy byly, pokud však čtete můj text, pak počítám, že nad takovou cestou spíš jen zakroutíte hlavou).

Asi tušíte, že do politiky budete muset vložit svůj volný čas. Je na vás, kolik ho máte a kolik ho věnovat můžete. Jakmile se dostatečně seznámíte ve své lokální buňce, najděte ve struktuře strany platformu, která vám umožní ukázat svůj přínos. Mohou to být různé pracovní skupiny, resortní týmy přímo při Sněmovně, vnitrostranické odbory a struktury, a nebo i mládežnické organizace. Z těch je sice stoupání do politických funkcí o něco pomalejší, člověk ale stihne lépe politicky vyrůst a do velké politiky vkročí silnější, zkušenější a připravenější.

Mládežnické organizace jsou téměř paralelní mini-strany, mají vlastní výstupy i kampaně a jsou často zváni do debat sami za sebe. Pokud strana takové struktury nemá, ale má volené politiky, oslovte ty, kteří jsou vám nejblíže zaměřením, zda by ocenili vaši pomoc či expertízu.

Ani v těch na kariéru nejvíce orientovaných stranách však nikoho nebude na začátku zajímat, že jste přišli a chcete funkci, nebo že jste experty v určitém tématu. Je nutné se osvědčit nejen jako expert, ale i jako straník. Stejně jako vy jste si vybírali stranu tak, aby nepoškodila vaši pověst, souzněli jste s ní a nemuseli jste se za její kroky stydět, i naopak základem přežití strany je vystupovat jednotně navenek a nemuset neustále vysvětlovat výroky svých představitelů.

V některých partajích se ještě můžete setkat se systémem tzv. kádrů, osvědčeného věrného jádra, které funkce obsazuje; to je sice přežitek, ve většině stran se však setkáte s obdobným přístupem k vnitrostranickým volbám: komu lze důvěřovat, že bude prosazovat hodnoty a ideologii strany, ten má plusové body nad pouhým expertem, který má „svou hlavu“. Tak jako tak, důvěryhodným straníkem se stanete, pokud jste důvěryhodným člověkem a dlouhodobě se tak projevujete.

Specifickou oklikou na cestě do politiky jsou stáže u politiků či práce v rámci strany. Parlamentní strany potřebují zaměstnanecké zázemí, ať již odborné, mediální, technické či třeba administrativní. Je to dobrá příležitost se osvědčit v praxi, a navíc za peníze a ne ve svém volném čase; nese to ale s sebou nevýhodu: budete se muset o to více snažit, abyste vystoupili ze stínu svého zaměstnaneckého poměru a strana vás začala brát jako potenciální politickou osobnost. Je to výzva, ale cesta tudy vede.

Krok čtyři: politika není jenom před kamerou

Nuže, máte vybráno? Nastínila jsem postup co nejobecnější, aby se dal aplikovat na většinu stran na českém politickém spektru. Netroufám si tvrdit, že bych vyčerpala všechny možnosti, jak se tu stát političkou či politikem.

Stačilo by mi bohatě, kdybyste si z mého textu odnesli jednu věc: že i v čase všeobecného cynismu je hlavním opěrným bodem v politice vlastní vize. Bez ní stěží přesvědčíte spolustraníky i veřejnost, aby vám důvěřovali – ale hlavně se časem začnete míjet se smyslem svého konání a rychle vás patrně omrzí věnovat takové práci svůj čas.

Možná vás moje mapka od politiky odradila. Možná na to nemáte povahu, nebo nechcete nikoho přesvědčovat, a tak dál. To je zcela v pořádku. Ale vězte, že politická práce má hluboký smysl i mimo světla reflektorů. Možností zapojení uvnitř je nesčetně a jejich význam pro politické existování je zásadní. Ať už je to prací ve zmíněných pracovních skupinách, dobrovolničení na volebním stánku nebo to, že prostě jen pošlete členský příspěvek. Stále pomáháte prosadit nějaké společné hodnoty. Přinejmenším v tomhle smyslu platí, že politika je pro všechny!