Milé čtenářky, milí čtenáři,
věříme v Aktuálně.cz dvěma věcem: že nejen vážným zpravodajstvím a analyzováním chce být živ čtenář a že zkoušet nevyzkoušené se vyplatí. Pro první i druhé teď začínáte číst první kapitolu blogorománu, který pro vás bude psát na pokračování náš komentátor Martin Fendrych.

Šaman, jak se blogoromán jmenuje, nemá dopředu daný děj. Jeho pokračování budou vznikat postupně – novou kapitolu si budete číst zpravidla každý týden – jejich děj vyplyne z autorovy invence, probuzené událostmi v jeho bližším i vzdálenějším okolí.

Martina Fendrycha znáte jako novináře, jeho komentáře můžete číst na našich stránkách každý den. Možná už méně jste obeznámeni s faktem, že Martin je také literátem: vyšly mu tři knihy česky a jedna sbírka německo-českých básní. Formu blogorománu vyzkouší podruhé (před lety psal na pokračování Slib, že mě zabiješ na stránkách Týdne.cz).

Přejeme vám a přejeme si, aby vás čtení Šamana bavilo a našli jste v něm zalíbení.

Pavel Tomášek, šéfredaktor Aktuálně.cz


1. Když macecha spadne z nebe

„Kde jsi?“ zeptala se ho vyčítavě macecha. Byla to její první slova, když se zjevila před domem, kde šaman bydlí. Před stodolou, jak své stavení nazývá.

„Slyšel jsem zvonek, ale byl jsem nahej, tak jsem se neozýval... Nenapadlo mě, že by dneska někdo přišel.“

Je sobota, duben, devět hodin dopoledne pryč. Spal dlouho, má volno. Dnes žádný tenis, žádný klient. Nebo pacient, jak se někdy sami označují, když za ním docházejí.

„Kde ses tu vzala?“ ptá se Olgy. „Jak jsi sem přijela? Od koho víš, kde bydlím? Nechápu... Jsi tu sama?“

Macecha se na něj dívá, ale neodpovídá. Je na ní něco nesprávného. Vypadá mnohem hůř, než když ji viděl naposled, ale to už budou dva roky. Zestárla, strašně sešla, pozoruje ji. Najednou je z ní jiná žena, stařena. Přitom jí musí být okolo pětašedesáti let.
Olga není hubená, ale vyschlá. Počítá, že váží o dobrých dvacet kilo méně, než když ji potkal naposledy.

„Šamane,“ osloví ho, „šamane...“

Nikdy mu neříkala šaman, nikdy, ačkoliv to jméno dostal už na základní škole. S jeho otcem macecha začala žít těsně poté, co máma, Hana, umřela na rakovinu. Olga se k nim nastěhovala přesně tři týdny po pohřbu. Otec šamanovi tenkrát řekl: „Já nic předstírat nebudu. Na to mě neužije.“ Tři měsíce po pohřbu se otec s Olgou Šilpochovou oženil. Pracovala ve stejném úřadu jako on. Čekali spolu dítě. Měsíc po svatbě se jim narodil syn Juraj, šamanův nevlastní, o dvanáct let mladší bratr.

„Nikdy jsi mi neřekla šamane.“

„Zůstanu tady,“ pravila potichu.

Stále ještě stáli před vchodem do domu. Šaman se rozhlédl, neviděl žádný kufr, žádnou tašku, macecha na sobě měla jen jarní kabát, žádnou kabelku, nic. Napadlo ho, že jakmile ji pozve do domu, bude to definitivní.

Řekl, že nerozumí, proč by u něj měla zůstat, ale nemluvil pravdu. Díval se jí do očí, do hlavy, a viděl všechno: naprostou opuštěnost. Plus něco rozbitého, neuvěřitelný, zákeřně útočící chaos připomínající záběry běsnícího hurikánu. Rozuměl bez vysvětlování, co se stalo. Macecha k němu byla „vysazena“, tak si to sám pro sebe nazval, „jako by spadla z nebe“.



Když řekl, že jí nerozumí, sklopila hlavu. Plakala. Třásla se jako zmrzlý list dubu uprostřed pole ve větru. Slzy jí kanuly nečekaně silně, veliké, těžké slzy. Připomínala dítě, které svrasklo. Neviděl ji odhadem dva roky. Naposledy asi čtyři měsíce po smrti otce, který zemřel v lednu 2013. Šaman byl tehdy předvolán k notáři, který vyřizoval dědictví. Od notáře šli on, jeho nevlastní bratr Juraj se svou ženou a macecha Olga k ní domů. Okradli mě, připomněl si šaman. A teď tu stojí a chtěla by ke mně.

Vtom Olga zvedla hlavu, zaťala pěsti, trhla pažemi vzhůru, jako by něco utrhla, a vrhla se na něj. Bušila mu pěstmi do hrudi, chytila za ruku, do krve škrábla neostříhanými nehty. „Pustíš mě dovnitř, pustíš mě, pustíš?“ řvala. Snažil se jí vytrhnout podrápanou ruku, ale držela se nečekanou silou. Zároveň byla lehká jak papír, jako mumie, obal člověka.

Když plakala, viděl v její hlavě vířit ostře, uměle, tyrkysově zelenou barvu. Ošklivý zelený inkoust vytékající do proudící vody. Když se rozzuřila, ten chuchvalec se přebarvil na jedovatě žlutou s černými vlásečnicemi. Později zbyla jen hustá, neproniknutelná šeď.
Podařilo se jí šamana odstrčit ze dveří a vběhla dovnitř. On zůstal venku. Nechápe, jak se u něj Olga objevila a jak ho našla, ale zároveň ví, že macecha nemá kam jít. A že by strašně rád, ale nedokáže ji vyhnat. Musí ji pustit do svého domu. Dokonce ví, že se o ni bude starat, dokud buď neodejde, nebo ho nezabije, nebo nezemře.

Chápe ještě něco podstatného a pro něj významného: macecha za ním přišla stejně intuitivně, jako on na tenise od prvního zápasu předem věděl, kam soupeř zahraje míč. Stejně intuitivně, jako se on sám pachtí za svým skrytým, neodhaleným cílem. Za cílem, který nezná. Kvůli kterému zahodil pohodlný, zajištěný život v Mnichově.

Šamanovi je 46 let. Za čtyři měsíce 47. Maceše, počítá před vchodem, v jarním, prudkém slunci, jako by si ještě naposledy chtěl užít svoji hýčkanou, náhodně nalezenou a vyvolenou samotu, maceše už muselo být pětašedesát. Vypadá ale o patnáct let starší. Když seděl u ní doma po návštěvě notáře, bylo to ještě naopak, vypadala mnohem mladší. Stále ještě krásná, poněkud prázdná žena. Použitelná. Když se k nim přistěhovala po pohřbu mámy, jako kluk Olgu nenáviděl.

Táta mu tehdy suše oznámil: „Budeš mít bráchu, Vojto. Nechtěl jsem to. Nevěděl jsem to. Kdyby žila tvá máma, nerozvedl bych se s ní. Ale teď tady tahle prostě bude. Tak si na ni koukej zvyknout.“

Něco se za dva roky od jednání u notáře změnilo; do Olgy se nastěhovalo cizí, nenasytné zvíře a vyžralo ji zevnitř, jako hladová myš vyhlodá uherák.



Vejde za ní do domu. Macecha klečí u vody. Stodolou protéká potůček, docela silný proud. Taky proto ji po návratu z Německa koupil. A pro tu samotu, po které se mu v Mnichově stýskalo. Olga má ruce ponořené do proudu. Musejí ji příšerně zábst klouby, ale jako by to vůbec necítila, nechává vodu, ať ruce omývá.

Stojí za ní. „Proč nejdeš k Jurovi?“ Juraj junior je její vlastní syn. „Proč ke mně? Nikdy jsi mě přece neměla ráda...“ Macecha se k němu neotočí, mluví do proudu ledové vody. „Juraj junior je stejnej, jako byl Juraj senior. Má svoji rodinu. Svůj život.“

„A já ne?“ vykřikne šaman, ale ví, že on už svůj život nemá, že ho ztratil.

Macecha pokračuje: „Jsem sama. Nemám nikoho.“

„Máš přece byt! Jak jsi zjistila mou adresu? Ani brácha ji nezná, nikomu z vás jsem ji po návratu nedal.“ Macecha mlčí, ruce v ledové, čiré vodě pramenící asi sto metrů nad stodolou ze skály. – Šaman se nikdy nedozví, jak ho Olga našla. Ani jak se k němu dostala, jak překonala těch zhruba osmdesát kilometrů z Prahy. Kdo ji přivezl. Sama přijít, přijet nemohla. Prostě je u něj. – Zvedne ji. Neváží nic, děsivě lehká. Otočí ji tváří k sobě.

„Můžu tu zůstat?“ ptá se macecha.

Chtěl by jí říct, že jen na nějaký čas, omezenou dobu, ale nevysloví to. Kývne a macecha řekne: „Věděla jsem to, věděla jsem, že mě nemůžeš odmítnout. Víš, co mi řekl tvůj táta, když mu to ještě myslelo? Hned ze začátku, jak ho odvezli do Vojenský nemocnice? Řekl: Šaman se o tebe postará.“

Šaman ji pustí a vyjde sám před stodolu. K jeho domu nevede silnice, jen prašná, mizerná, deštěm vymletá, kamenitá cesta. V noci pršelo. Dívá se, jestli najde stopy po gumách auta. Kdokoli macechu přivezl, musel se pak otočit, couvnout do trávy. On sám se svým volvem už týden nevyjel. Žádné stopy po pneumatikách nevidí. Spadla sem z nebe, opakuje si. Ale nevzpírá se.