Před několika dny se dožil devadesátky František Janouch. A protože toto jubileum tak trochu zapadlo v tom našem aktuálním běsnění kolem volební kampaně, posílám do Švédska místo gratulace jeden starší text, který jsem napsal jako úvod ke knize korespondence mezi Františkem Janouchem a jeho ženou Adou na jedné straně a Františkem a Rivou Krieglovými na té druhé. Je v něm mnohé, co bych i tak u příležitosti kulatin zakladatele Nadace Charty 77 jistě připomínal. Celý pestrý a bohatý Janouchův život si sám nedávno shrnul v obsáhlých memoárech nazvaných příznačně Nikdy jsem se nenudil. Ano, Janouchův život byl pestrý a někdy vyloženě bohatýrský. Korespondence s jedním z nejbližších přátel, Františkem Krieglem, je naopak místy niterná, intimní, rodinná…

Dopisy, které si vyměňovali dva Františkové, Kriegel a Janouch, mezi lety 1974 a 1979, připomínají vlak, který jede po dvou kolejích, dvěma směry, jinými rychlostmi, ale přesto v jednom rytmu. Zatímco Kriegel v Praze žije ve vynuceném ústraní, Janouch se svou rodinou se ocitá ve vynuceném exilu. A toto vykročení z domácího normalizačního prostředí evidentně nastartovalo nové tempo jeho života, jak to jednotlivé dopisy (a také převaha rozsahu i četnosti u dopisů Františka Janoucha nad těmi Krieglovými) dokazují.

Kriegla a Janoucha nespojovaly jen přátelské vazby dané známostí otce Františka Janoucha s Františkem Krieglem. Časem mezi matadorem československé komunistické strany a medicíny a mladým jaderným fyzikem vzniklo přátelství zcela samonosné, přímo životní. Oba ve své době spojili své životy s komunistickou stranou – Kriegel před válkou, Janouch po ní. A do tohoto světa patřil také František Kriegel, který kroky „mladého Janoucha“ mohl sledovat od svého návratu z front druhé světové války.

My v knize Na smutek není čas nenahlížíme jen do jejich vazeb a do praktických věcí spolupráce exilu s domácím odporem v době normalizace. Nesledujeme jen období před vznikem Charty 77 a těsně po něm. Naopak vidíme hlavně do soukromých debat a prožitků, které si sdělovali dva staří dobří přátelé.

František Janouch (nar. 22. září 1931) vystudoval fyzikální fakultu Leningradské univerzity. Následovala aspirantura a kandidátská disertace na Lomonosově univerzitě v Moskvě. Po návratu do Československa vedl oddělení teoretické jaderné fyziky v Ústavu jaderné fyziky v Řeži a stal se docentem Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze. Pomáhal založit Evropskou fyzikální společnost. Oženil se s Adou Kolmanovou, bioložkou a dcerou levicového ideologa a intelektuála Arnošta Kolmana.

Rok 1968 prožíval v blízkosti Františka Kriegla, jehož politická kariéra právě kulminovala. Ten pak, poté, co v Moskvě nepodepsal následnou legalizaci okupace, musel postupně opustit všechny své funkce. Podobně postiženi byli také další lidé z jeho okolí, stejně jako ti, kteří se rozhodli nové situaci nepřizpůsobit.

Janouch tak byl v roce 1970 z politických důvodů vyhozen ze zaměstnání a nesměl přednášet na Karlově universitě. Po četných mezinárodních protestech mu byl v roce 1974 umožněn odjezd do zahraničí. Jeho první roky v novém prostředí, první roky v nové životní realitě můžeme právě ve vydaných dopisech velmi dobře sledovat. Pracoval nejdříve v Niels Bohrově Institutu v Kodani, následovala Švédská Královská akademie věd. Švédská vláda pro něj zřídila zvláštní místo vědeckého pracovníka ve Stockholmu. Přednášel na desítkách universit v mnoha zemích Evropy, USA a Asie. V roce 1985 odešel přednášet na universitu J. W. Goetha ve Frankfurtu.

V roce 1975 ho naše úřady zbavily občanství, od roku 1979 je občanem Švédského království, v roce 1990 mu však bylo československé občanství vráceno. V prosinci 1978 ve Stockholmu spolu s dalšími založil Nadaci Charty 77, která podporovala někdejší československý disent a po roce 1989 se zaměřila na charitativní projekty. Do roku 1989 Nadace Charty 77 poslala za železnou oponu na humanitární pomoc přes 15 milionů československých korun. Po roce 1989 zásluhou Nadace získala Česká republika například unikátní Leksellův gama nůž, který už zachránil život stovkám pacientů.

František Janouch je kromě vědecké a charitativní činnosti také autorem mnoha článků a knih jako S občanským průkazem na střechu světa, Neretušované pohlednice z Číny, Ne, nestěžuji si – Malá normalizační mozaika, Případ Andrej Sacharov – Korespondence, kontakty a setkání s akademikem Sacharovem, Šel básník chudě do světa — Nobelova cena pro Jaroslava Seiferta, Sám ďábel by se rděl, — otcovy dopisy z nacistických koncentráků nebo Václav Havel a František Janouch, korespondence 1978-2001.

Většinu těchto životních peripetií Františka Janoucha už František Kriegel sledovat nemohl. Stejně jako spisovatelské úspěchy Janouchovy dcery Kateřina, která ve Švédsku i v překladech vydala přes dvacítku knižních titulů, nebo další osudy jeho syna Erika, který se stal architektem. V roce 1979 vzájemná korespondence ustala.

Když František Janouch odjížděl do exilu, daroval mu František Kriegel knihu čínské poezie s věnováním „na cestu z Prahy do Prahy.“ Prozíravé. František Janouch se v roce 1989 vrátil, a to velmi slavně, a na návratu demokracie do Československa má nepopiratelný podíl.