Před sto lety se narodila Slávka Peroutková

Peroutka o své třetí ženě jednou napsal: „Viděli jste někdy dítě, jak někam jde a na cestě uvidí nejdříve broučka, potom barevný kamínek, zastaví se nad nimi a zapomene, kam jde? To je tak trochu Slávka…“



Ano, oba patřili do starého světa, kde se muži definují jako silní a vážní a ženy jako slabé a veselé. Oba přitom dost zjevně věděli, jak se věci ve skutečnosti mají. Slávce Peroutkové by 9. listopadu bylo sto let. Možná jednou o ní bude napsán nějaký příběh nebo povídka, výpověď o nesmírně silné slabé ženě. Pro tentokrát musí jako vzpomínka stačit to, jak ve svých pamětech popsala začátky svého vztahu s o třiadvacet let starším novinářem.

Začátek vztahu
V pětačtyřicátém byl Peroutka jmenován do parlamentu klubem národních socialistů jako nestraník. Myslím, že ho – jako nezávislého novináře – měla krýt poslanecká imunita. Taková, bohužel, byla doba. A tak 5. listopadu 1945 odpoledne se vypravoval do parlamentu a já domů. Řekl, že mne doprovodí k Novotného lávce a cestou se ptal na mou rodinu, na Arénu, kde prý chytil blechu, na slavného Kecala z Prodané nevěsty Emila Pollerta a rodinu Švandovu a Novotného lávku jsme dávno minuli a já vlastně ho doprovodila k Rudolfinu, to jest k tehdejšímu parlamentu. Jenomže jemu se tam ještě nechtělo, a tak jsme zašli na náplavku k řece a on se zeptal na tátu. A já prvně po těch osmi letech jsem o jeho smrti mohla a dokonce chtěla mluvit. On mne vyslechl, pohladil, objal a políbil. A já měla pocit bezpečí i obavy a úleku, že jsem na šikmé ploše.

On šel do parlamentu, já běžela domů na večeři a, jak jsme se předem domluvily s mamičkou a Olgou, do kina. Na čem jsme byly, netuším, hlavou mně stále běhala myšlenka na šikmou plochu, na které se ocitám, znepokojovalo mne zároveň podivné blaho, které cítím, a také strach, co bude zítra, až se potkáme v redakci. Jenomže zítra on do redakce nepřišel, pozdě odpoledne zavolal: „Ty potvoro, musím na Tebe myslet, místo, abych psal. Tak zítra. “

A tak 5. listopad 1945 byl začátek našeho třiatřicetiletého společného života. Od té doby po mnoho let každého pátého v měsíci jsme spolu slavili ten den výjimečným obědem či večeří a květinami a on řekl: „Ty víš!“ a já věděla. To byla dvě slovíčka, která Peroutka a jeho nejbližší přátelé užívali u příležitostí svátků, narozenin, výjimečných příležitostí.

Poměrně rychle se po Praze roznesla zpráva o našem nerovném vztahu. Dělilo nás sedmadvacet let, on ženatý, veřejně známý, já velké nic. Pražská společnost se rozdělila do dvou táborů, ten nepoměrně větší stál na straně Peroutky, mezi nimi byli manželé Janotovi. Byla jsem častým hostem v jejich domově v Italské ulici na Vinohradech, zvali mě na večeře k sobě a do dobrých restaurací, občas do Est-baru, který jsme s Ferdinandem často navštěvovali. Hráli tam pán Löffelholtz na klavír a Sattler na housle, a jak čas běžel, dozvěděli se, že jeden vídeňský šanson má Ferdinand obzvlášť rád, a tak, jakmile se v Estu objevil, přestali hrát, co právě hráli, a spustili tuto písničku. Už si bohužel ani slova ani melodii nepamatuji, ale bývala to naše píseň.

Naše známost se před mou rodinou projevovala i tragikomickými epizodami. Ferdinand se jednoho večera v únoru 1947 sešel s Klementem Gottwaldem. Z této schůzky se vracel někdy ve čtyři ráno přes Hradčany pěšky, aby se prošel a provětral si hlavu, a vzal to kolem nás po Novotného lávce; bylo plno sněhu a on chtěl hodit kouli do mého okna. Jenže místo mé ložnice, trefil okno ložnice naší mamičky. Ta vykoukla zpoza záclony, poznala Ferdinanda, probudila mě a říkala: „Myslím, Slávinko, že ti někdo něco chce říct“. Tak jsem vykoukla, zamávala, Ferdinand zasalutoval a šel.

Udržet naše tajemství nám leckdy pomáhal Miloš Jiránek, syn malíře – impresionisty Miloše Jiránka a synovec ministra Jaroslava Stránského. Žárlili jsme na sebe, srdečně jsme se neměli rádi. Nicméně Milo plnil přání svého staršího a obdivovaného přítele i za cenu, že své ženě řekne, že výlet do Víru na Moravě nebo na Šumavu či do bývalých Sudet je pouze pánská jízda. Byl naštěstí myslivcem, většinu času na výletě věnoval tomuto sportu. Jednou kdesi na šumavském koupališti při podobném výletu Milo dobře pomohl. Oslovili mne tam nějací barrandovští filmaři s nabídkou ke zkoušce v ateliéru. Ferdinand vyslal střemhlav Mílu mně na pomoc, ten se prohlásil za mého snoubence, a že si nepřeje, ba zakazuje jakékoli návrhy a hnal mne od nich pryč. Hned po této scénce jsme se vrátili k původnímu nevražení z oboustranné žárlivosti. Jeho věrnosti k Ferdovi jsem si samozřejmě vážila.