Martin Jan Stránský

30. 01.

Poslední transformační prezident

Martin Jan Stránský Přečteno 4480 krát

První veřejné volby prezidenta se zapíší do našich dějin ani ne tak na základě toho, kdo byl zvolen, ale kdo ho zvolil.
Do úřadu prezidenta si národ zvolil lháře, burana a alkoholika. Lži z úst Miloše Zemana nechyběly ani v jedné z prezidentských debat, stejně jako nechyběly při jeho předchozím politickém úřadování. Buranské vystupování Zemana je tak zavedené, že ho není třeba tady dokládat. Zemanova vlastní chlouba osobní konzumace alkoholu (šest deci vína a tři panáky slivovice denně) ho pevně zakotvuje v kategorii alkoholika dle kteréhokoliv lékařského měřítka. Dobře, Churchill prý vypil lahev skotské denně. Zeman ale není Churchill - navíc, doba je jiná.
Média a odborníci rozpitvávají důvody prohry Karla Schwarzenberga. Pozoruhodnější ale jsou důvody vítězství Miloše Zemana. Bráno jinak - v žádné zemi na západ od nás by nebylo možné, aby slušný kandidát, i kdyby dělal děsné strategické chyby, mohl prohrát proti lháři, hulvátovi a alkoholikovi. U nás se tak stalo. Jak je to možné?
Možnosti jsou jen dvě. Buď je většina národa tak morálně pokleslá, že upřednostňuje populistické sliby okořeněné xenofobií a nacionalisme, anebo jsou existenční potíže pro většinu národa skutečně tak vážné, že je nutí přeskočit otázky charakteru a pravdy a věřit ve sliby člověka, který pro ně představuje spasitele jejich existence. Ani jedna možnost nevypadá dobře.
Tomáš Masaryk tvrdil, že zavedení demokracie u nás bude trvat 50 let. Desetiprocentní rozdíl mezi prezidentskými kandidáty, který lze překotvit změnou preference hlasu u pěti procent z volících potvrzuje, že dva roky před polovinou masarykovské cesty výsledky voleb dopadly přesně dle poučky. Není od věci tvrdit, že pokud by se stejné volby konaly za pět let, míra výhry by byla stejná, ale v prospěch druhého kandidáta.
Z tohoto pohledu bude Miloš Zeman poslední „transformační“ prezident. Zeman je z úplně stejného těsta, jako je Václav Klaus. Jeho sliby, že bude prezidentem všech, je prostý blábol. Jediný věrný ukazatel chování dospělých lidí je jejich předchozí chování. Musel by se stát zázrak. Pokud nebude Zeman vyhozen z úřadu či přežije vlastní neblahý sklon, jeho výroky, styl a politika pohřbí možnost jeho znovuzvolení. Netrvalo ani dvě hodiny po jeho zvolení, než začal urážet novináře a ostatní v prvním televizním rozhovoru. Poté oznámil, že by se vláda měla rozpustit a že by měly být předčasné volby.
Národ je rozdělen. Je dobře, že je to tak. Skoro polovina voličů volila představu českého srdce spojenou s evropanstvím a s opovržením české politiky a zájmem ji opustit. To právě vysvětluje obrovskou podporu Karla Schwarzenberga hlavně u mladých lidí, kteří vědí pramálo o Benešových dekretech, kteří jsou absolutně znechuceni ze současné politiky a kterým Schwarzenbergův nucený exil vůbec nevadí. Nadpoloviční většina voličů ale upřednostnila návrat do minulosti a pivní socialismus maločeského zemana. Ten je přesvědčil, že je jeden z nich, tedy dnes stále jeden z nás. Udělejme vše pro to, aby to zítra bylo jinak. Masaryk nám nelhal.

Článek byl otištěn dne 30.1.2013 v Lidových novinách

05. 01.

Nekrolog Václava Klause

Martin Jan Stránský Přečteno 10153 krát

Udělením amnestie zajistil Klaus vymazání klíčových korupčních kauz, které se děly i během jeho vlády. Jedním gestem opovrhl celým principem spravedlnosti a tím dokonale prohloubil marasmus a důvěru národa v to, že krást v této zemi se vyplácí.
Tento Klausův poslední krok se nedá vysvětlit logicky, ale dá se vysvětlit psychologicky z lékařského pohledu: je vzorným důkazem fatálně postiženého sobeckého narcisty, který místo aby naslouchal národu a umožnil jeho vnitřní zklidnění, kradl nejen propisky, ale i naděje lidí a národa.
Na mezinárodním poli Klaus podkopával společné iniciativy a proklamoval osobní názory, se kterými nesouhlasila většina národa. Postupně se stal opovrženou osobou, která byla pro všechny významné osoby, vlády a instituce k smíchu. Doma se Klaus postupně uzavřel za hradbami Hradu, kde spolu s jeho dvorními šašky Jaklem a Weiglem ve „velmi širokém okruhu tří lidí“ (citát Ladislava Jakla) rozhodovali o všem.
Nejpozoruhodnější na amnestii Klause je jeho reakce na nevídaný hněv a zmatek uvnitř národa, který vyvolal. Tady ji máte: žádná.
Přesně tak.
Ze všeho nejvíce se Václav Klaus toužil celý svůj život zapsat do dějin. Nyní se mu to bezesporu podařilo. Dějiny ho odsoudí jako nejhorší polistopadový fenomén této země. Pokud se Klausovi podařila jedna věc, tak perverzně přispěl k tomu, že umožnil příštímu prezidentovi, aby působil jako čerstvý vítr do hradní stáje, která se během posledních osmi let naplnila smradem až k otrávení.
Martin Jan Stránský

Psáno pro časopis Přítomnost; www.pritomnost.cz

Archiv článků: leden 2013

Poslední transformační prezident

Nekrolog Václava Klause

Blogeři abecedně