Udělením amnestie zajistil Klaus vymazání klíčových korupčních kauz, které se děly i během jeho vlády. Jedním gestem opovrhl celým principem spravedlnosti a tím dokonale prohloubil marasmus a důvěru národa v to, že krást v této zemi se vyplácí.
Tento Klausův poslední krok se nedá vysvětlit logicky, ale dá se vysvětlit psychologicky z lékařského pohledu: je vzorným důkazem fatálně postiženého sobeckého narcisty, který místo aby naslouchal národu a umožnil jeho vnitřní zklidnění, kradl nejen propisky, ale i naděje lidí a národa.
Na mezinárodním poli Klaus podkopával společné iniciativy a proklamoval osobní názory, se kterými nesouhlasila většina národa. Postupně se stal opovrženou osobou, která byla pro všechny významné osoby, vlády a instituce k smíchu. Doma se Klaus postupně uzavřel za hradbami Hradu, kde spolu s jeho dvorními šašky Jaklem a Weiglem ve „velmi širokém okruhu tří lidí“ (citát Ladislava Jakla) rozhodovali o všem.
Nejpozoruhodnější na amnestii Klause je jeho reakce na nevídaný hněv a zmatek uvnitř národa, který vyvolal. Tady ji máte: žádná.
Přesně tak.
Ze všeho nejvíce se Václav Klaus toužil celý svůj život zapsat do dějin. Nyní se mu to bezesporu podařilo. Dějiny ho odsoudí jako nejhorší polistopadový fenomén této země. Pokud se Klausovi podařila jedna věc, tak perverzně přispěl k tomu, že umožnil příštímu prezidentovi, aby působil jako čerstvý vítr do hradní stáje, která se během posledních osmi let naplnila smradem až k otrávení.
Martin Jan Stránský

Psáno pro časopis Přítomnost; www.pritomnost.cz