Stejně tak, jako se „vorá“ kterákoliv veřejně politická oblast: zapomene se na klíčové základní a smysluplné kroky a na jejich dodržení. Místo toho vznikne „nesystém“ ovládaný skupinami, které se snaží nahrabat co nejvíce peněž a moci pro sebe. Do jedné skupiny patří bohaté celostátní organizace, zpravidla odmítající jakoukoliv transparentnost či skutečné zefektivnění. Vzorným příkladem je celý farmaceutický sektor anebo organizace jako je VZP, u které je stále dovoleno, aby v dozorčí radě seděli aktivní politici, dnes Marek Šnajdr (ODS) a jeho politicko byznysový kartel. Do druhé skupiny patři ti, kteří reprezentují občany a aktivity „zdola“, kteří se zároveň cítí být závislí na té první skupině (ve skutečnosti vůbec nejsou, ale to oni nevědí). Někteří z nich mají za úkol dokonce kultivování profesionality, což je pro mnoho lidí stále nepochopitelný výraz. Vůči rostoucímu napětí ve zdravotnictví se dnes tyto skupiny proměnily do ryze odborářských organizací, které mlátí botou o stůl až tak, že ztrácí soudnost. Vzorným příkladem je ČLK, ze které se stala trade-unionistická organizace (služby za cenu), anebo dnešní organizovaná akce „děkujeme, odejdeme“, kdy tisíce lékařů hrozí, že odejdou do zemí, kde je o ně prý neskutečně enormní zájem.
Pro efektivní řízení zdravotnictví je situace pikantnější tím, že se nejedná o hojné mantinely, ale pouze o zavedení tří základních kroků. První a nejdůležitější je stanovení standardu státní zdravotní péče, tedy definování toho, na co má pacient nárok a co má každá státní pojišťovna hradit (např. u zápalu plic by generická antibiotika a obyčejné rentgeny byly hrazeny, nikoliv počítačový snímek plic). Dále se musí definovat, kde má tato péče být umístěna, tedy jak daleko pro danou péči musí pacient jet. Jako poslední se musí určit časová lhůta pro poskytování dané péče, například maximální čekací lhůta pro umělou ortézu.
Bez stanovení těchto parametrů nemůžeme dál. To není pouze můj názor, ale názor nás všech (a nejen nás), kteří jsme sestavili program zdravotnictví pro dnešní koaliční vládu. Zmíněný bod se dokonce musí legislativně splnit nejpozději do 1. ledna 2012. Pro jeho plnění stačí mapa České republiky, dobrý počítač, dvanáct lidí a šest měsíců práce, nikoliv dva roky a částku přes 100 milionů korun externí firmě tak, jak navrhla bývalá ministryně Jurásková.
Při stanovení standardní péče může vzniknout posouvací čára, která by oddělovala hrazené a nehrazené (tedy mimostandardní) služby a která by se každoročně upravila nahoru či dolů dle rozpočtu. Pokud státní kasa nemá na to, aby hradila nějaký výkon, tento výkon a výdaje s ním spojené přestanou být hrazeny a výdaje se bezbolestně sníží. Není tedy možné, aby zdravotníci dělali výkony, za které nedostanou zaplaceno (mimochodem, celá oblast poskytování mimostandardní péče nabízí ideální prostor pro nezbytný vznik soukromého připojištění pro občany, kteří o to mají zájem). Nestanovení zmíněného mechanismu garantuje pokračování v nešťastných ad hoc řešení, jakým bylo nedávné rozhodnutí ministra Hegera snížit zdravotním pojišťovnám státní dotaci o 2 miliardy korun, aby zdravotníci a zdravotnická zařízení byli nuceni k „zlepšení efektivizace.“ Má se tedy léčit stejně, ale šetřit.
Ve zdravotnictví však šetření ale vůbec nesouvisí s lepším zdraví. Tady je zapotřebí zavést druhý krok: odměňování kvality, nikoliv kvantity. Zdravotníci musí dostat více peněz tím, že pacienta vyléčí lépe (tedy nejen za kratší dobu a za menší výdaje, ale i s lepším výsledkem), než aby jejich odměňování bylo na základě množství zákroků a počtu dnů v nemocnici.
Posledním krokem je zavedení nezávislé protikorupční komise ministerstva zdravotnictví. Širokosáhlá korupce ve zdravotnictví nás stojí 20 procent všech výdajů do našeho zdraví, tedy zhruba až 40 miliard korun ročně. Když dvě různé nemocnice koupí stejný nástroj s rozdílem nákupní ceny 30 milionů korun anebo když kolegové stále přijímají „pozornosti“ nejen od farmaceutických firem, ale i od mých pacientů, není to v pořádku, stejně jako není v pořádku, že VZP nabídne bez výběrového řízení 240 milionů korun firmě za „běžnou údržbu bezpečnostních a slaboproudých technologií“ v jejích 73 (!) různých budovách. Proč firma, která neprodává zboží, má mít 73 budov, je otázka, na kterou jsem už odpověděl.

Článek byl 8.12. otištěn v MF Dnes
Článek je zároveň umístěn na webu časopisu Přítomnost:
http://www.pritomnost.cz/2010/12/jak-se-%E2%80%9Evora%E2%80%9C-zdravotnictvi/