Kolem stavu a možností našeho zdravotnictví panuje množství letitých i aktuálních mýtů. Přičemž jen některé mají základ v realitě. Následujících deset bodů pojmenovává nejdůležitější z nich. Perspektiva, kterou tyto body nabízejí, může sloužit jako vodítko při posuzování jednotlivých návrhů na řešení problémů a v širším smyslu i reforem celého zdravotnictví.

1. České zdravotnictví funguje smysluplně
V žádném případě. Doposud nikdo neurčil standardy, dle kterých se má stát, občan i zdravotník orientovat. Není stanoveno, na co má pacient nárok, jak dlouhá může být čekací lhůta a jak daleko musí za péčí cestovat (kolik má být nemocnic a kde). Novela zákona, který tohle řeší, je ve fázi připomínkování.

2. Zdravotnictví funguje v zájmu pacienta
Ne. Bez standardů se nestanou zdravotníci ani zdravotní organizace součástí „systému“, ze kterého profituje běžný občan. Místo toho budou nadále nuceni vyjednávat pouze ve vlastním zájmu, aby „přežili“ do zítřka. To zvyšuje nervozitu a fragmentuje zdravotnictví, což vidíme při posuzování aktérů, jako jsou jednotlivé kraje (Rathův „středočeský stát ve státě zdravotnictví“), na působení pojišťoven, na vystupování České lékařské komory (ČLK) a na akcích lékařů „Děkujeme, odcházíme“.

3. Pojišťovny se snaží brzdit výdaje
Děje se pravý opak. Ani jedna pojišťovna nevyplácí poskytovatelům péče peníze na základě toho, jak dobře a efektivně léčí. Místo toho jim vyplácí dle toho, jak draze léčí, například podle počtu (zbytečných) zákroků, (nadbytečných) dnů hospitalizace atd. Řešení spočívá v zákonu, který přinutí pojišťovny, aby zefektivňovaly nejen vlastní provoz, ale i výdaje zdravotníkům.

4. Konkurence mezi pojišťovnami vede k nižším cenám a snížení výdajů
Nikoliv. Neexistuje jediný fakt, který by doložil, že existence více než jedné pojišťovny vede k šetření. Pojišťovny fungují jako netransparentní platebny, které upřednostňují vlastní zájmy, hromadí zbytečný majetek a vkládají „zisk“ na vlastní konto. Proč má státní instituce, která má zefektivňovat zdravotní péči, vydělávat? To, že tyto peníze vyplatí jako bonusy poslancům a ostatním členům vlastního vedení, nabízí odpověď. Řešením je redukce státních pojišťoven do jednoho centrálního úřadu, který bude pevně kontrolován a bude platit za efektivní péči s tím, že ostatní pojišťovny mohou mezi sebou skutečně konkurovat při vytvoření nabídek pro veškeré služby a nabídky, které nebudou státem plně hrazené (tzv. mimo či nadstandardní).

5. Smlouva mezi zdravotníkem a pojišťovnou stanoví výplaty a kontroluje výdaje
Nesmyslné. Ve skutečnosti brzdí efektivizaci péče. Pojišťovny platí za stejné výkony každému různě podle toho, jak „šikovně“ s každým projednají ceník. Poté, co zdravotník překročí sjednaný „limit“, pracuje zdarma, včetně nezbytných výkonů. Řešením je zavedení fixních ceníků a bonusů za dobrou práci a zrušení nesmyslné povinnosti smlouvy mezi zdravotníkem a pojišťovnou. Tím se rozšíří konkurence mezi poskytovateli, přičemž se okamžitě zjistí, kdo léčí lépe za méně peněz. Právě tito zdravotníci by měli dostat přednost.

6. ČLK by měla mít viditelnější roli při plánování našeho zdravotnictví
Ano. Většina lékařů ale dává od lékařské komory ruce pryč (moje nabídka komoře hradit výdaje spojené s průzkumem, který by dokázal pravý opak, stále platí). Nejen, že ČLK dnes vystupuje ryze politicky (lékaře skutečně nebaví to, že na obálce časopisu komory se vyskytne ministr zdravotnictví před WC jako toaletář), ale rozhoduje prostřednictvím uzavřených kruhů přítomných. Oba případy jsou v rozporu se statutem komory. Zrušení povinného členství bude pro lékaře vítaný krok, který otevře prostor pro posílení jiných profesních organizací a pro nutnou reformu komory samotné.

7. Lékaři nevydělávají dost peněz
Ano, ale… V ČR vydělávají lékaři zhruba dvojnásobek průměrné mzdy, stejně jako v Belgii. Ve Švédsku a Finsku je to 2,2násobek, průměr EU je trojnásobek. Během posledních deseti let se plat průměrného lékaře v ČR zdvojnásobil a zvyšuje se rychleji než u kterékoliv jiné skupiny. Řešením jsou lepší finanční odměny pro kvalitní lékaře a hlavně zlepšení ekonomické situace nás všech. Pokud někdo nevydělává dost, je to střední zdravotnický personál např. zdravotní sestry, u kterých jsou mzdy na bídné úrovni oproti průměrům.

8. Akce „Děkujeme, odcházíme“ pomůže lékařům
Ano - ale jen těm, kteří zůstanou. A i našemu zdravotnictví. Vyrovná se nabídka a poptávka lékařů (máme na počet obyvatel o deset procent víc lékařů, než je průměr EU) a hlavně jejich umístění. Ukáže se, že mzdy lékařů vlastně určuje ředitel nemocnice nebo primář z centrálního rozpočtu, nikoliv ministerstvo. Peníze těch, kteří odešli, se mhou přidat těm, kteří zůstali. Určité nadbytečné nemocnice zmizí, nebo se transformují (máme 1,5krát více lůžek pro akutní péči než průměr EU, přičemž 25 procent z nich je nevyužitých) na více potřebné služby, např. na péči pro naše starší spoluobčany, na záchytné stanice apod.

9. Ve zdravotnictví chybí peníze
Ano. Na zdravotnictví věnujeme kolem sedmi procent HDP, zatímco evropský průměr je kolem devíti. Vyspělejší země ale dávají více peněz do zdravotnictví tím, že mají dražší standardy péče a technologii. I přesto máme určité dobré, či dokonce výborné výsledky, například v léčení plicních nemocí, úmrtnosti novorozenců, dostupnosti péče v určitých krajích apod. Na druhou stranu naše zdravotnictví odměňuje kvantitu místo kvality a korupce nás připravuje o dvacet procent všech vynaložených finančních prostředků. Mezi řešení patří zavedení povinnosti generických léků a transparentních internetových aukcí pro nákupy do státního sektoru.

10. Čas pro reformy je optimální
Ano. Dnes šedesát procent Čechů vnímá naši zadluženost jako problém číslo jedna, takže reforma ve zdravotnictví není politickou sebevraždou, jak tomu bylo doposud. Pro schválení reforem má vláda 118 hlasů a podepsaný program, což je naprosto unikátní situace. Problémy jsou dva: kormidlovat priority a reformy smysluplně v nutné posloupnosti a s objasněním cílů, aby bylo každému jasné, že na tom budeme lépe. Kromě těch, kteří nás okrádají. Právě oni jsou tou druhou překážkou.


Článek byl 11.11.2011 otištěn v Hospodářských novinách