K obhajobě pana prezidenta Václava Klause
Této diskuse, která se následně „dostala“ na veřejnost a dle očekávání byla charakteristicky věcná a vyvážená, jsem se účastnil i já. Noviny a servery psaly tak, že potvrdily (jistě nejen můj) dojem o jejich neustálém se zlepšování. Jeden mladý novinář, určitě inspirován debatou, překonal vlastní patologické patolízactví a následně zmapoval naši elitu do seznamu, aby bylo konečně všem jasné, kdo kam patří.
Přiznám se, že jsem patřil k osobám, které nahlížely na pana prezidenta spíše kriticky. Dnes to vidím z trochu jiného úhlu. Vezměme nedávné vyjádření pana prezidenta, mezi které patří odsouzení jistého hudebního žánru (mezi námi řečeno, ani já ho nemusím), drobná teologická poznámka a podpora názorů osoby, která je spojena s ultrapravicovou stranou, která si dnes přeje, aby byli cikáni (sic) deportováni do Indie. A jaká je reakce veřejnosti? Silně negativní i ze strany členů ODS. Katolický intelektuál Tomáš Halík dokonce označil pana prezidenta za „fašizujícího maloměšťáka“.
Jako lékař se musím pozastavit nad zmíněnou formulací. Je všeobecně známo, že se pan prezident v počátku devadesátých let osobně zasadil o odložení deregulace nájemného, stejně jako skutečnosti o jeho výrazném angažmá v družstevní bytové výstavbě a následném vlastnictví sociálně zvýhodněného kolektivního družstevního bydlení. Nejedná se o čistě pravicové či maloměšťácké přístupy.
Schopnost pana prezidenta vyjádřit se velmi kvalifikovaně kdykoliv bez přípravy a odborných konzultantů k široké řadě otázek svědčí o mimořádně silném sociálním zázemí v dětství a o následném špičkovém všeobecném vzdělání v době totality. Není podstatné, zda se jedná o otázky historické, teologické, muzikologické, kulturně antropologické, klimatologické, ekologické, či ekonomické. Pan prezident je prostě pan profesor s velkým P, kterému, na rozdíl od prezidentů všech zavedených demokracií, je stále uznávána možnost vyjadřovat se tak, že jsou jednou jeho názory „soukromé“ a podruhé „veřejné“. V západních zemích platí, že čím větší je vliv veřejné osoby, tím menší je jeho možnost soukromého vyjádření. U nás tomu naštěstí tak není.
Stejně tak musí být všem dnes jasné, že prezidentův sklon neustále nálepkovat a rozdělovat naši společnost do segmentů (např. „intelektuálů,“ „humanrightistů,“ atd.) je určen proto, aby národ, který prošel podstatným traumatem postupného rozkládání společenských a morálních hodnot, rychle poznal vlastní jednotlivé části (znovu se vracíme ke zmíněným seznamům) tak, aby se mohl lépe a rychleji uzdravit. Právě proto má prezident rozdělovat, nikoliv přibližovat. Udělení milosti komunistické soudkyni, která poslala na smrt Miladu Horákovou, patří do stejné taktiky, a sice nasazení činů, které by bránily sjednocení určitých hodnot.
Dnešním kritikům pana prezidenta musím navíc vytknout nedodržování některých zásadních společenských zvyklostí. Jako lékař vyjadřuji znepokojení nad sílou ataků vedenou na osobu, která se ze zákona těší naší celospolečenské péči a vzhledem k její pozici - hlavy státu - vyžaduje citlivý přístup. V naší společnosti může mít kritika negativní vliv nejen na jednotlivce – a to bez ohledu na jeho vnitřní sílu a integritu, ale dokonce i na osoby a občany jemu spřízněné.
Závěrem bych si dovolil upozornit, že je společensky a politicky nekorektní označovat za nactiutrhačné názory dětí, starců a duševně chorých nebo duševně labilních. Zde je nad veškerou pochybnost, ale opravdu nad veškerou pochybnost jasné, že žádná osoba nemůže patřit do všech výše uvedených skupin současně. Takto kritizovat pana prezidenta, zaujatého svými vlastními představami o uspořádání světa a věcí veřejných, obklopeného dobrými rádci za to, aby byl občas jeho názor slyšet přes zdi Pražského hradu, které ho obklopují, považuji za velice nespravedlivé.
Pánové Pavlico, Halíku, Komárku, Pehe, styďte se. Nebo snad pánové styďme se???