Před více než sto lety hýbaly českomoravskou krajinou vlny rostoucích tužeb české národa. Ve snaze jim dát viditelnou tiskovou platformu založil můj pradědeček Adolf Moravské listy, které v roce 1893 přejmenoval na Lidové noviny. Tyto noviny přežily následná přejmenování naší země, kterých se od té doby konalo už šest.

Dnes už procházíme nejdelší dobou naší svobodné sebevlády v dějinách. Zatím se ale necítíme dobře – ani jeden průzkum nevyvrací naše negativní pocity. Důvody souvisejí nejen s mírou korupce, ale i s absencí směru národa a jeho nejasnou identitou.

Náš národ je dnes stále veden falešnými lidmi, kteří nám sugerují falešné pravdy a představy. Když dnešní prezident tvrdí, že neviditelná ruka trhu vyřeší vše, že svobodná Evropská unie představuje větší hrozbu než komunismus a že si soudci usurpují moc, která patří politikům, a když si většina národa takovéto nesmysly nejen nechá líbit, ale dokonce takového prezidenta podporuje, v jakém stavu pak je takový národ? Když jsme svědky cirkusového spektáklu poslance, kolem kterého se parlament stane obklíčenou policejní pevností jen proto, aby mohl sdělovat nechutné a vykonstruované lži v místnosti, ve které sedí i další obvinění poslanci, v jakém stavu je a může takový národ být?

Jenže prezident i poslanci byli zvoleni z vlastních řad národa samého a svobodného. Svoboda ale není totéž co demokracie – Masaryk nám říkal, že teprve po padesáti letech svobody se Československo stane demokratickou zemí. Pokud naše národní identita úzce souvisí s dosažením úplné demokracie, budeme na to mít dost času, když na druhé straně čelíme neústupnému tlaku celosvětové globalizace, která nás tlačí do mlhavého a většího celku? Proč nám ani jeden prezident či velevážená osoba do dnešního dne neřekli, jak si představují náš stát nebo národ za pět let deset – o dvaceti nemluvme. Jakou tedy můžeme mít jistotu o identitě?

Kde domov můj?
Co to tedy dnes znamená být Čechem? Aktuálně publikované průzkumy ukazují, že naprostá většina spoluobčanů odpovídá na otázku poukazem na sport, vědu a techniku. Méně než polovina se zmíní o demokracii, kultuře, či o společenských hodnotách. Mělo by to být naopak - ty první se dají vyhrát či koupit, ty druhé nikoliv. Jeden ze tří občanů tu už nechce žít. Kde domov můj? Skoro polovina by v případě ohrožení z vnějšku vlast nebránila.

Má tedy smysl bavit se o národní identitě? Nestačilo by pěstování obecně uznaných lidských hodnot pro globalizující svět? Určitě ne.

Přinejmenším proto, že identita jako taková je nezbytná k tomu, aby se člověk cítil zakotven v tom něčem. Takový pocit zakotvení je nezbytný pro vnitřní klid, bez kterého je pěstování otevřenosti k ostatním jen velice těžké. Právě proto je čas znovu začít mluvit o tom, kdo vlastně jsme a co vlastně chceme. Stejně jako kdysi v Lidovkách.

A právě proto Lidové noviny ve spolupráci s časopisem Přítomnost, jehož jsem vydavatelem, realizují v současné době průzkum na toto téma. Cíleně se obracíme na mladou generaci, studenty vysokých a středních škol, se stejnými otázkami jako na čtenáře Lidových novin, respektive serveru Lidovky.cz, kde je elektronický dotazník všem, komu leží otázky vnímání národní identity na srdci, k dispozici.

Článek byl otištěn v Lidových novinách dne 11.6.2012