Prezident pacient
Lidská paměť funguje tak, že potom, co náš mozek zaregistruje cokoliv, potřebuje to „někam dát“. Naše myšlenky, mezi které patří i paměťové, jsou doslova „založené“ v anatomických strukturách určitých částí mozku. Pokud se nějaká část vyndá anebo pokud spoje, které k ní vedou, jsou přerušené (může to být stářím, cukrovkou, efektem alkoholu, špatnou životosprávou – vše, čím je náš prezident známý), tak se jednotlivé paměti stanou nepřístupné nebo doslova zmizí. Tím to ale nekončí. Když vypadne myšlenka, či její část, z mozku, mozek výpadek doplní či vyplní jinou pamětí nebo myšlenkou. Tyto myšlenky právě bere ze spojených částí či z podobných myšlenek.
Při stárnutí se lidská paměť tedy stále drobně přepisuje, ne vždy ale přesně. Pokud se tento proces zrychluje, jak se zřejmě děje u našeho prezidenta, tak vzniknou přesvědčení jako je to jeho, že skutečně četl něco, co vlastně nikdy nečetl. Vysvětlení je pravděpodobně v tom, že Zeman ve skutečnosti kdysi četl něco o Peroutkovi, něco o tom, že Hitler je gentleman a něco z časopisu Přítomnost. Kdysi byly tyto myšlenky od sebe oddělené, postupem času se však s výpadkem částí paměti spojily do jedné – dnes falešné. Je to podobné, jako když se dva staří manželé hádají o tom, jestli pršelo anebo svítilo slunce, když se poprvé setkali. Oba mají svoji verzi počasí, kterou vehementně brání.
Jenže současná situace poukazuje na stav, který pravděpodobně bude nabírat na vážnosti. Z prezidenta se stává pacient s děravou pamětí a se stále omezenější schopností seberegulace. Proti tomuto pacientovi nelze podat žalobu za nezodpovědnost či nepravdivé tvrzení (jak již činila rodina Ferdinanda Peroutky), místo toho se musí žaloby – stejně jako důsledky jeho chování – přenášet na stát. Tedy na nás. Nemoc Miloše Zemana se stává naším národním handicapem.
Text byl uveřejněn dne 26. 6. 2015 na www.lidovky.cz