Jako lékař vidím obrovské pokroky ve zdravotnictví, jak celosvětově, tak i u nás. Od doby, kdy zas žijeme ve svobodě, se dožíváme v průměru o osm let déle a úroveň života se dramaticky zlepšila, přestože se všechno zdražilo a dál se zdražuje.

Co se týče politiky, tam se celková úroveň sice nezlepšila, ale některým politikům se skutečně podařilo dosáhnout nesmrtelnosti.

Když se rozhlédnu po té naší Evropě, z mého pohledu je to vcelku dobré, i když většina z nás EU nedůvěřuje. Mně se prostě líbí to, že z EU stále dostáváme podstatně více peněz, než do ní dáváme. Navíc, někam musíme patřit, už proto, že jsme si nikdy nedovedli dobře vládnout sami. Stačí se podívat na to, že máme snad nejdražší dálnice na celém světě a dálnice z Prahy do Vídně pořád není, a to i přes to, že nám Rakušáci nabídli, že ji za nás dostaví. Ne, my to tady prostě děláme po svém…

Přes to všechno jdou věci kupředu. Pamatuji si, jak krátce po ‘89 dorazil můj strýc Jan, který dlouho žil v Londýně, a nad perfektně vychlazeným pivem (tehdy ještě za pár kaček) mi sdělil: „Víš, je skutečně příjemné vidět, jak se Češi učí stát na pravé straně eskalátoru v metru tak, aby je druzí mohli vlevo předcházet. Jednoho dne skutečně budeme v Evropě.“ Můj strýc je opravdu velmi anglický.

Přibližně ve stejném období jsem se setkal s dalším českým fenoménem: péčí o psy. Mám to potvrzeno přes tři generace zlatých retrieverů a stále to platí: jakmile se se svým psem Karlem posadím do hospody nebo restaurace, okamžitě přiběhne obsluha a Karel dostane mísu vody. Někdy i podrbání. Zpravidla nikdy nedostanu pití dřív než pes, maximálně hozený nápojový lístek a rychlý odchod. Kdysi jsem o tom napsal do novin něco v tom smyslu, že kdyby se Češi měli aspoň ze čtvrtiny tak rádi, jako mají rádi své psy, tak bychom žili v Edenu. Žádná odezva nebyla, ale zůstávám přesvědčen, že ten potenciál tam je.

Další zajímavostí jsou naše svátky. Sedm ze čtrnácti je náboženských, ačkoli jsme národem premiantů neznabožství. Když kostelní zvony dozvoní, zbývá kolekce generických svátků, které zapadnou do jakéhosi gulášového kotle „vítězství”, „svobody” a její „obnovy”. Možná že nejde o nic, ale já bych některé nahradil, třeba svátkem Karla IV. či svátkem narození TGM. Možná by to nabídlo příležitost přidat myšlenku či průvod k tomu grilování na chatě ve dni volna.

Dokončuji tento článek v šeru a koukám se z okna na slunce, které pomalu zapadá nad našimi zasněnými národními, mnoho set let starými symboly minulosti. Jsou naše, ale patří i světu, který ve skutečnosti existuje dík mnohem větším a vyšším metám.

Publikováno dne 24.8.2020 www.pritomnost.cz a dne 25.8.2020 www.narodni.cz