Vážení, dovolte, abych se s vámi podělil o článek, který vyšel tento týden v Přítomnosti www.pritomnost.cz

Ruská válka proti Ukrajině je pokusem vyrovnat nevyřízené postimperiální účty a upevnit sféry vlivu. Jde také o skutečné i domnělé kulturní a politické hranice v Evropě, včetně starého známého problému, co je střední a východní Evropa.

„Střední Evropa je kulturně na Západě, politicky na Východě, geograficky ve středu.“ Takto popsal „tragédii střední Evropy“ český spisovatel Milan Kundera v eseji publikovaném v roce 1983. Teze o střední Evropě jako „uneseném Západu“ vyvolala mezi intelektuály regionu – mezi jeho Dichter und Denker – rozsáhlou debatu, která přispěla nejen ke změně jeho sebepojetí, ale i k proměně mentální geografie kontinentu v západní Evropě.

Klíčovou a nejkontroverznější otázkou v debatě na toto téma v 80. letech minulého století byl vztah střední Evropy k Rusku. Ten byl jednoznačně hlavní složkou při vymezování hranic regionu, přičemž samo sovětské Rusko bylo tou druhou složkou. Snad jednu z nejvýmluvnějších ilustrací lze nalézt v památné debatě v Lisabonu v roce 1988, které se zúčastnili spisovatelé ze střední Evropy a Ruska. Došlo k živé výměně názorů mezi Györgyem Konradem a Czesławem Miłoszem, kteří hovořili o okupaci a imperiálním rozměru tohoto vztahu, a Josefem Brodským, leningradským básníkem, který kritizoval koncept střední Evropy jako iluzivního společenství, jehož cílem je vyhnat Rusko z Evropy. Připomínka ruské spisovatelky Taťjany Tolsté publiku, že „nad tanky nemáme žádnou moc, my jsme spisovatelé“, má dnes, kdy jsou ruské tanky rozptýleny po Ukrajině, zvláštní ozvěnu. Invaze oživila ve střední Evropě i mimo ni vnímání Ruska ze sovětské éry, stejně jako pochybné formy „cancel culture“ vůči ruskému umění.

Kulturní a mentální emancipaci od sovětského vlivu a poválečného rozdělení kontinentu na Východ a Západ lze považovat za předehru ke skutečnému zániku střední Evropy v roce 1989. Poté se středoevropská idea přesunula od kultury k politice – od „Kunderovy chvíle“ k „Havlově chvíli“. Celý region měl společné potíže a společný politický program (desovětizace, demokratizace, regionální spolupráce, „návrat do Evropy“), i když nebylo jasné, kdo přesně má být jeho součástí.

Tyto rozdílné mentální geografie nesouvisejí s institucionálním ztělesněním středoevropské myšlenky. S jedním z prvních pokusů po roce 1990 přišel italský ministr zahraničí Gianni De Michelis, který – s poukazem na to, že severní část jeho země kdysi patřila do habsburské říše – navrhl sdružení původně nazvané Pentagonale, které by sever Itálie spojil s Rakouskem, Československem, Maďarskem a Jugoslávií. Později se k němu přidalo Polsko a následně dlouhá řada šestnácti zemí se stále nejasnějším vztahem ke střední Evropě. Když se na konci devadesátých let k tomuto projektu, přejmenovanému na Středoevropskou iniciativu, přidala Makedonie, zeptal jsem se Havla, co to pro projekt znamená. Odpověděl mi: „Existují instituce, které zanikají z přílišné zdvořilosti.“ Na otázku, zda se tento postřeh může vztahovat i na Evropskou unii, odpověděl, že to nelze vyloučit.

Právě proto Václav Havel trval na úzkém pojetí střední Evropy, které bylo vtěleno do Visegrádské skupiny založené v roce 1991, ačkoli se tím nevylučovala další ad hoc sdružení. V roce 1994 proto Havel inicioval setkání prezidentů zemí Visegrádské čtyřky – České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska (V4) – s jejich protějšky ze Slovinska, Rakouska a Německa. Zařazení posledních dvou jmenovaných zemí odráželo představu západní a střední Evropy s její germánskou složkou, ačkoli německý prezident Richard von Weizsäcker termín Mitteleuropa opatrně odmítal, vědom si jeho historických konotací jako kódového označení pro německou sféru vlivu.

Zakladateli V4 byli tři disidenti, kteří se stali prezidenty: Havel, polský Lech Wałęsa a maďarský Arpad Gönz. Jejich cíle byly jasné. Zaprvé navázat na spolupráci disidentů ve střední Evropě a zabránit návratu k předválečnému nacionalistickému soupeření mezi údajnými „vítězi a poraženými“ Versailleské smlouvy z roku 1919 s jejich iredentistickými konflikty (pozn: iredentismus, snaha spojit národnostní menšiny s národním státem) o hranice a menšiny. Za druhé, demokratická transformace, která měla vést k evropské integraci.

Úspěšný příběh střední Evropy kontrastoval s válkou zničenou jihovýchodní Evropou, s jejími nacionalistickými a poloautoritářskými postkomunistickými režimy. S ústupem Ruska jako hrozby se Balkán v 90. letech 20. století stal pro Středoevropany implicitně druhým pilířem vlastní konstituce. Variace na toto téma byla později formulována během migrační vlny z Blízkého východu v roce 2015. Ta vyvolala v zemích V4 společnou ochranářskou reakci a vzhledem k tomu, že migranti přicházeli „osmanskou cestou“ přes Turecko a Balkán, oživila historické narativy o středoevropských národech jako hradbě chránící Evropu před „invazí“ jiné civilizace (a před vlastními multikulturními bludy).

Země V4 se v posledním desetiletí staly také hlasitými zastánci rozšíření EU o balkánské země, i když to vzhledem k jejich vlastnímu demokratickému úpadku a ostré euroskeptické rétorice nebylo vždy přesvědčivé. V posledních letech se tato skupina dostala do opačného módu, pokud jde o její původní záměr: „neliberální demokracie“ a „lehký populismus“ za premiérů Roberta Fica na Slovensku a Andreje Babiše v České republice, sympatie k brexitu a otevřené pohrdání liberální Evropou, která je považována za týdenní, permisivní a dekadentní. V evropských „kulturních válkách“ mají ideologové vládnoucího Fideszu v Maďarsku a Práva a spravedlnosti (PiS) v Polsku mnohem blíže k ruským nacionalistickým ultrakonzervativcům než k hlavnímu proudu západních Evropanů.

Válka Ruska proti Ukrajině nyní radikálně změnila krajinu, přičemž V4 vypadá jako vedlejší oběť války. V březnu se premiéři České republiky, Polska a Slovinska vydali do Kyjeva, aby projevili solidaritu s prezidentem Volodymyrem Zelenským a zasadili se o posílení vojenské podpory Ukrajině. Maďarský premiér Viktor Orbán byl „významným nepřítomným“. Místo návštěvy vedl předvolební kampaň na základě premisy „V tomto boji nemáme žádné želízko v ohni“. I proto nedávno česká ministryně obrany zrušila setkání se svými kolegy z V4 s tím, že „pro maďarské politiky je levný plyn důležitější než ukrajinská krev“.

Rusko dříve Středoevropany spojovalo, nyní je rozděluje. Rozdíly doutnaly přinejmenším od roku 2014, kdy Maďarsko a Polsko odlišně reagovaly na ukrajinskou revoluci na Majdanu a ruskou anexi Krymu. Invaze na Ukrajinu 24. února znovu tento rozkol obnažila, což má důležité důsledky.

Nejpozoruhodnější z nich je zánik radikálního euroskepticismu ve střední Evropě. Až do konce loňského roku vycházel radikální euroskepticismus hlasitě a zřetelně z Budapešti a z Varšavy. Polský premiér přirovnal přidělování prostředků z fondů EU podmínění dodržováním právních a hodnotových závazků Unie k „rozpoutání třetí světové války“, na kterou je jeho země připravena reagovat „všemi dostupnými prostředky“. „Díky Bohu, že nemají atomové zbraně,“ zněla ironická reakce Evropské komise. Mezitím se Putin uprostřed skutečné války začal odvolávat také na jaderné možnosti Ruska. Loni na podzim ministři spravedlnosti Maďarska a Polska napadli podmiňování právního státu ze strany EU a přirovnali ho k Sovětskému svazu. Ale zkuste říci, že Brusel je nová Moskva, v Kyjevě, odkud Zelenskyj 1. března vystoupil s vášnivou výzvou v Evropskému parlamentu, v níž označil EU za kotvu budoucí ukrajinské demokracie. Nelze klást rovnítko mezi Brusel a Moskvu a zároveň vyzývat (jak to učinili tři středoevropští premiéři v Kyjevě) k urychlení procesu vstupu Ukrajiny do EU.

Mezitím se nám znovu připomíná, že Lvov býval Lvovem a Lembergem a část Ukrajiny ležela ve střední Evropě. Dnes se Ukrajina přiklání k Západu a jejím nejbližším Západem je střední Evropa, zatímco střední Evropa se snaží znovu objevit sama sebe ve své expanzi na východ.

Jacques Rupnik je profesorem politologie a ředitelem výzkumu v Centre de Recherches Internationales na SciencesPo v Paříži.

Publikováno dne 30.5.2022 www.pritomnost.cz