Tento článek byl zveřejněn 18. září a dne 21. září aktualizován.

Zatímco svět zápasí s ekonomickou krizí, další krize se vytvořila v naší zemi. Je to krize, která souvisí s naší budoucností jako žádná jiná. Nedělejme si iluze – jde o samu podstatu demokratického vývoje naší země.
Vývoj známe, ale jeho geneze, výsledky a následky stojí za diskusi. Na jednu stranu se postavili předsedové největších stran a prezident, na druhou Ústavní soud. Jak je nyní známo, Ústavní soud zrušil snahu poslanců stanovit předčasné volby na termín 9.10.2009. Pozor! Nejednalo se vůbec o to, že se Ústavní soud „postavil proti zákonodárcům“, nebo že měl tento soud „vlastní agendu“. V rozsudku sám soud totiž konstatoval, že bylo možné dosáhnout cíle předčasných voleb dle čl. 35 odst. 1 Ústavy, a to cestou, kdy „na základě dohody politických sil vláda s určitým svým vládním návrhem zákona spojila otázku důvěry a Poslanecká sněmovna by se vědomě s cílem dosáhnout svého rozpuštění o takovém návrhu do tří měsíců neusnesla.“ Proč tak poslanci neučinili?
Místo toho, jak je známo, poslanci použili taktiku nového „Ústavního zákona“ ušitého horkou jehlou pro stanovení termínu voleb, který by jim víc vyhovoval. Proč to poslanci udělali a komu to slouží? Dle veřejných průzkumů má současná úřednická vláda premiéra Fišera mnohem vyšší důvěru než obě dvě předchozí vlády. Komu vyhovovalo (a nadále vyhovuje) kšeftování s termínem voleb?
Ústavní soud oprávněně poukázal na to nejpodstatnější: není možné z momentálních politických důvodů napadat a měnit Ústavu dle vlastní politické potřeby. Ze stejných důvodů by Parlament mohl suspendovat pravomoc Ústavního soudu, prezidenta, Listiny základních práv apod. Nerespektování Ústavního soudu a Ústavy v kterékoliv zemi a v kterékoliv kultuře se rovná nerespektování zákona s tím, že nerespektování zákona se rovná nerespektování a opovrhování práva občana, tedy nás všech.
Momentální stav má dvě fáze – to, co bylo a to, co teprve bude. Za počáteční vytvoření předčasného termínu voleb nesou zodpovědnost poslanci a prezident, kteří vše sami schválili a podepsali. Každý politik může dělat chyby, zvlášť nezralá a rozhádaná sněmovna zákonodárců, kterým z mnoha z nich jde převážně o udržení se u moci s účelem vyždímání poslední koruny z již dohodnutých politicko-ekonomických kšeftů. Právě proto rozhodli poslanci tak, jak rozhodli.
Mnohem více alarmující je, že se rozsudek soudu nestal příležitostí, aby se národ semknul kolem základního principu a pravidla justice, a tím otočil list „postkomunistického myšlení“. Naopak. Rozsudek naštěstí uznali předsedové ODS, ČSSD, KDU, TOP 09, Věci veřejné a dalších menších stran, ale byl napaden nikým jiným, než prezidentem samotným, který se tím připojil k patetickému tvrzení předsedy komunistů Filipa, že „zvítězilo právo poslance Melčáka nad právem občanů České republiky.“(Kdy proboha, Filipe, pochopíte, že pravidla z roku 1952 už nejsou a nebudou a právo jednoho občana se dnes musí rovnat právu všech?)
Tvrzení prezidenta republiky, že „bude nutno přijmout novou ústavní definici pravomocí Ústavního soudu“, je, bylo a bude zcela konzistentní s jeho pohledem na justici a na soudy, když v roce 2003 tvrdil, že „soudci si usurpují moc, která v demokracii oprávněně přísluší světu politiků (Lidové noviny, 27.11.03). Klaus, odkojen totalitou a postižen fatální dávkou narcismu, nadále prosazuje taktiky, které musí jeden den skončit v odpadkovém koši „postkomunistického období“. Třídní a instituční boje, které nám ponechala totalita, a které prezident posiluje (rozdělení občanů do různých skupin, vytvoření umělých hrozeb např. že EU se rovná hrozbě komunismu apod.), musí zmizet a být nahrazeny respektováním vůle většiny občanů (např. schválení Lisabonské smlouvy, kterou prezident nadále odmítá podepsat). Je jasné, že Klaus nejen zastupuje a šíří zakotvený a základně antidemokratický pohled na klíčové otázky, ale nyní útočí na samotný náš justiční systém. Jedná se o opovrhování právě těmi principy, které vedly T.G.Masaryka, mého pradědečka Adolfa a další k boji o založení Československého státu.
Nakonec vše skončilo klasicky dle napjatého scénáře, který se přihodí nezralé demokracii. ČSSD se v poslední chvíli rozhodla nepodpořit rozpuštění sněmovny – další volby do PS se tedy budou konat dle skutečně „přirozeného“ termínu příští léto. Poměrně populární úřednická vláda bude pokračovat s žádoucí (pouze a převážně) úřednickou prací. Můžeme spekulovat o tom, jaké role měly různé faktory v rozhodnutí ČSSD: předčasné volby by připravily poslance, kteří nehodlali kandidovat příště, o příjem, zároveň by všichni poslanci dostali odstupné za „odchod“ a snad nejzajímavější ze všeho – všichni poslanci by přišli o imunitu. Nakonec je tu postavení hlavních stran v preferencích a jako nejposlednější - možné další a další ústavní handrkování a napětí týkající se dalších žalob spojeno s nekonečným posunováním volebních termínů. To poslední, což je zároveň tím nejdůležitějším – se naštěstí obešlo. Každopádně tento vývoj více znechutí velké strany v očích voličů – malé strany jako TOP 09 a Věci veřejné (které nyní dle posledního průzkumu přesáhly 5%) na tom mohou a měly by vydělat. Čas pro změnu nastal.
Původní rozhodnutí soudu a následující vývoj tedy vedl k tomu, že se určité parametry politiky vrátily zpět do jejich polohy s tím, že to poprvé vypadá na uskutečnění možných změn, které by si zakladatelé Československa přáli. Věřím, že debata kolem Ústavního soudu skončí tak, že tento základní pilíř demokracie zůstane nedotčen a posílen. Nejsem sám, kdo si přeje, aby se status quo politických stran zásadně změnil. Na základě výroků z úst našeho prezidenta se pozornost nyní musí přesunout také na něj s tím, že občané, právníci a organizace musí aplikovat veškerý tlak a možné síly k tomu, aby prezidentovy útoky na demokratické instituce a jeho nerespektování vůle většiny občanů této země vedly k tomu, že bude odvolán z funkce. Představme si příští červenec s novými stranami v parlamentu a s novým prezidentem. Tomu se říká změna k lepšímu, protože od dnešních politických aktérů už dávno víme, že jejich neměnnost dává pouze záruku toho, že se nic nezlepší.