Během posledních dvaceti let dohlíželo třináct ministrů zdravotnictví nad jeho fragmentací do různých skupin, ze kterých dnes každá pracuje pouze ve vlastním zájmu.

Pojišťovny se rozšířily do nedotknutelného prostoru, ve kterém staví zdravotníky proti sobě, zdravotníci jsou odměňováni za množství a složitost výkonů, nikoliv za dobré výsledky, léky se předepisují dle výhod, které vůbec nemusí souviset s pacientem. Každý si vysvětluje práva a povinnosti po svém a vůbec nikdo není ochoten říci, jak má naše zdravotnictví vypadat příští rok. A to nemluvme o časovém horizontu pěti nebo deseti let.

Vše se zdá být velice komplikované, ale ve skutečnosti to tak není. Nejsme velká země, máme dokonce méně občanů, než má velké evropské město jako je Londýn. Nepotřebujeme komplexní systém zdravotnictví, nemusíme vymýšlet další specifické varianty. Stačí držet se základních principů a odškrábnout bláto posledních dvaceti let z našeho kola zdravotnictví tak, aby mohlo jet rovně a po své cestě.

Aby se tak stalo, stačí tři hlavní kroky. Jako první je nezbytné - po dvaceti letech – konečně stanovit definici standardní péče. Pacienti musí vědět, na jakou státem hrazenou péči mají nárok a zároveň přesně znát v jakém dosahu ji mají mít. Stanovení prvního vede přes statistickou analýzu současných kroků, určení druhého vede prostřednictvím posouzení mapy republiky se zohledněním lokálního počtu obyvatel na straně jedné a umístění zdravotnických zařízení a jejich služeb na druhé. Tam, kde je přebytek zdravotnických služeb, se může dále transformovat, jinak ne.

Definice standardu přinese další odměnu a to, že vše co do ní nezapadne, je automaticky mimo standard. Úmyslně nepoužívám slovo „nadstandard“, protože je to zavádějící. Jsem totiž přesvědčen, že role státu nemá být vytvoření „nad“standardu, ale neustále soustředění se na zlepšení státní sítě – tedy standardní nabídky pro všechny občany.

Zmíněné zlepšení se uskuteční zavedením druhého bodu - přehodnocení role pojišťoven, zeštíhlení byrokracie a změnou v prioritách odměňování.

Když se vyplácí důchod, armáda, školství apod. prostřednictvím jednoho úřadu, není důvod, proč by se neměly vyplácet náklady na zdravotnictví jednou pojišťovnou, která by fungovala jako finanční úřad pod přímou kontrolou ministerstva zdravotnictví. Úlohou státní pojišťovny nemá být výdělečná činnost, ale efektivní vyplácení za efektivní péči. V této souvislostí se musí opustit nesmyslný systém „bodování“, který překrucuje služby na body a při proplácení pak body zpět na koruny. Právě jednoduché porovnání cen mezi různými poskytovateli za jednotlivé úkony je nezbytné pro transparentní monitorování a zlepšení efektivity státní sítě.

Zavedení státní péče prostřednictvím jednoho úřadu samo od sebe nabízí úsporu administrativních nákladů 6 -7 miliard korun ročně. Ostatní pojišťovny by mezi sebou konkurovaly nabídkami připojištění mimostandardní péče pro klienty, kteří by o ni měli zájem, a kteří by byli ochotni si ji připlatit. Právě takováto stratifikace – při které všichni občané přispívají do státní sítě, zatímco někteří z nich zároveň užívají i jiné služby za vlastní peníze - znamená více peněz v sítí pro méně uživatelů, zvětšení nabídky a tím i zlepšení kvality.

Všichni zdravotníci – kteří by libovolně participovali ve státním systému a to bez nutnosti smlouvy (!) by byli vypláceni dle sazebníku, který by se odvíjel dle složitosti diagnózy, a který by odměňoval dobré výsledky. Podívejme se na dnešní systém odměňování, kdy celosvětově vedeme v každoročním počtu návštěv u lékaře. To je obrovské plýtvání penězi. Rychlejší uzdravení má přece přinést větší odměnu, než tříminutová návštěva u lékaře, během které si vyzvedne recept psaný na jedno balení léku s kontrolou za tři týdny, jen kvůli obnovení receptu.

Třetí pilíř reformy souvisí s reformou objednávání a hrazení léků. Zde je velkým problémem nejen korupce, ale i růst výdajů. Na každou nemoc by měl být alespoň jeden generický a státem plně hrazený lék, který by se nakoupil pro celý stát. Hromadný nákup právě garantuje nejnižší cenu za lék a zároveň brání korupci mezi poskytovatelem péče a farmaceutickou firmou.

Pro další zlepšení komfortu pacienta a zeštíhlení nákladů musí být základní léky, jako jsou např. proti bolesti nebo mírné alergii běžně přístupné, tak jako v jiných zemích. Pokud musí užívat pacient lék na předepsaný recept, recept by měl být automaticky obnovitelný, pokud lékař neurčí jinak.

Kromě hlavních tří kroků je třeba soustředit se i na další oblasti českého zdravotnictví, jako zvýšené odměňování zdravotníků, přístup veřejnosti k informacím a především cíleně zaměřené posílení a odměňování preventivní péče. Samostatnou kapitolu tvoří péče o seniory, kde podporujeme rozvoj pečovatelských a asistenčních služeb, které umožní prožít důstojné stáří v přirozeném sociálním prostředí a zavedení kvalitních lůžek dlouhodobé a paliativní péče.

Naše zdravotnictví nepotřebuje ani tak více peněz, ale očištění, které bude ku prospěchu všech. Je to návrh transformace stávajícího zdravotnictví v systém, kde prioritou jsou jasná pravidla, jasné povinnosti a jasné odměny. Takovéto jednoduché změny zavedou do systému transparentnost a odměny pro všechny účastníky.


Autor článku je stínovým ministrem zdravotnictví
za stranu Věci veřejné