Myšlenka o tom, že Sametová revoluce 1989 byla někomu ukradena, se poprvé objevila už v prohlášení studentských vůdců o rok později. Od té doby si ji vzal do úst leckdo, stačí se zeptat kteréhokoli internetového vyhledávače. Já si dokonce myslím, že její prozatím poslední reinkarnací je hlavní heslo „Vezměme si svou zemi zpět“, které si zvolilo nové hnutí mého bývalého kolegy z ODS Václava Klause mladšího.

Považuji ten slogan za nepříliš povedený a vlastně nacionalistický výkřik, pod kterým si lze představit doslova cokoli, a chci se zastavit spíš u toho, jak Václav Klaus podrobněji vysvětloval své myšlenky v rozhovoru pro server Aktuálně.cz. Řekl tam: „Když měli Češi v historii úspěšnější období, třeba za Karla IV., tak se to vždy vyznačovalo tím, že republika sama byla silná a životaschopná, a potom se dokázala prosazovat i na mezinárodním poli. Když bude slabounká a nebude se starat sama o sebe, tak nám nikdo z ciziny nepomůže. Každý stát bude pomáhat hlavně sám sobě.“

Mně osobně je tedy vlastní úplně jiné východisko. Naše země byla za Karla IV. ve 14. století i za Masaryka po roce 1918 úspěšná a promlouvala významně do života Evropy nikoli proto, že by se uzavřela a starala se sama o sebe. Bylo tomu právě naopak – dařilo se jí proto, že ji vedli kosmopolitní, otevření lidé s nadhledem, schopní dohlédnout za šumavské, krušnohorské a krkonošské kopce a poučit se z toho, co se za nimi děje, vést své národy nikoli do izolace, ale ke konkurenceschopnosti.

Vždyť i ta Sametová revoluce mířila stejným směrem. Stačí si vzpomenout na její hlavní heslo „Zpátky do Evropy“. Nechtěli jsme se izolovat, ale naopak mluvit do toho, kam se náš kontinent ubírá. Samozřejmě, že ta Evropa je dnes jiná, než k jaké jsme vzhlíželi, samozřejmě, že se musíme snažit neopakovat chyby západních zemí a neuvěřit ideologiím, které příliš připomínají myšlenky socialistického plánování, proletářského internacionalismu a co největší rovnosti za každou cenu, třeba i za cenu umlčování nepohodlných názorů.

Nepodporuji možnost odejít z EU, i když samozřejmě existuje. Ale opravdu si někdo myslí, že vzhledem k naší závislosti na dovozu i vývozu budeme všechny své záležitosti řídit sami a nebudeme se muset ohlížet na to, co si o světě myslí jiné země? Pokud ano, tak se hrubě mýlí.

Nemůžeme samozřejmě přeceňovat naši schopnost převracet orientaci EU, když v ní zůstaneme. Ale rozhodně můžeme lépe zevnitř než zvnějšku upozorňovat zejména starší členské státy na rizika, kterým rozumíme lépe, protože jsme je zažili v praxi. Má to dvě podmínky. Za prvé, že si nebudeme nic dělat z posměváčků, kteří si ťukají na čelo, když někdo pochybuje, zda třeba Němci dělají úplně všechno dobře – stačí se prý podívat, o kolik lépe jsou na tom ekonomicky. Jak kteří, chtělo by se říci při pohledu na spolkové země z bývalé NDR. A za druhé, že poučovat EU o našich zkušenostech s nelidským režimem nebude někdo, kdo ho pomáhal budovat a bohatl na něm. A kdo navíc může být kdykoli umlčen jednoduchou větou „no jo, ale ten váš konflikt zájmů…"

Pak Česko může být silnou a životaschopnou zemí. A pak se může stát, že zase jednou bude někdo z Čechů patřit mezi rozhodující a celoevropsky respektované lídry. Naši zemi si nemusíme brát zpět, můžeme ji nechat tam, kde je. Ale musíme se o ni po několika letech chaosu zase začít starat. Respektovat svobodu, právo, a principy demokratického vládnutí. A nedělat z nich trhací kalendář, jak se o to pokoušejí nejvyšší ústavní činitelé, prezident a premiér.