Představme si zemi, kde chybí desítky nebo spíš stovky tisíc bytů. A současně zemi posetou zanedbanými areály bývalých průmyslových podniků, často v centru nebo blízko centra měst. Bylo by řešením oba problémy spojit?

Samozřejmě bylo. Nesměli bychom ale žít v České republice pod vládou Andreje Babiše.

Většina lidí se už nejspíš setkala se slovem brownfield. Což je pojmenování právě pro takové lokality, které velmi často zabírají zajímavá místa nedaleko klíčových objektů ve městě – železničního a autobusového nádraží, často i náměstí s radnicí, obchody a službami, a samozřejmě jsou napojené na kanalizaci, elektřinu, vodu a další sítě. Není divu, dřívější fabriky každý den pohltily mnoho lidí a ti se do nich a z nich museli nějak dostat, výroba potřebovala veškeré druhy energií. Pravdou ovšem je, že budovy, připojení k sítím, terén i porost, to všechno je často v zuboženém stavu, ale o nové využití si to všechno vysloveně říká, rozhodně více než zemědělská půda někde na kraji města.

Takových lokalit je v Česku nejméně 11 tisíc. Problematikou se zabývají mnohá města a obce, píší se o ní diplomové práce i podnikatelské záměry, a tak existuje celá řada zajímavých projektů. Podle dostupných informací je až několik stovek míst prakticky připraveno k revitalizaci.

Stát dokonce chápe, že je nad rozpočtové možnosti měst a obcí se se svými brownfieldy vyrovnat, a přijal už několik strategií pro jejich regeneraci – ta současná platí pro roky 2019 až 2024. Jedním ze čtyř okruhů, které strategie řeší, je finanční podpora. Potud v pořádku.

Ale papír snese všechno. Napsat strategii je jedna část problému, ale usilovat o její naplnění, to už je jiný příběh. Vláda by sice mohla vyřešit dva problémy najednou, ale nechce.
Stát v uplynulých týdnech dokončil projednávání Národního plánu obnovy, podle něhož by měla Česká republika čerpat 170 až 180 miliard korun z evropského programu Next Generation EU. Ten byl vloni schválen jako reakce unie na koronavirovou pandemii a s cílem podpořit oživení evropské ekonomiky. Jednou z hlavních podmínek programu je, aby investice mířily do ekologizace života, a tak se od počátku počítalo s tím, že část prostředků bude využita právě na revitalizace brownfieldů. Není divu – oživení starých, nefunkčních a běžnému životu bránících areálů samozřejmě je významným krokem k lepšímu životnímu prostředí. Co jiného by mělo být součástí Národního plánu obnovy!?

Vláda sice v původních úvahách počítala s tím, že by na brownfieldy připadla částka 5,1 miliardy korun, která byla během projednávání snížena na 4,4 miliardy. Šok ale přišel, když byla v jedné z téměř finálních verzí národního plánu zcela vynulována. To sice bylo později napraveno, ale i tak navržená suma dosahuje pouze 3,3 miliardy korun. Nechápu, jak je to možné, zvláště když vláda tvrdí, že mezi její klíčové priority patří rozvoj bytové výstavby – a přesně k tomu se brownfieldy velmi hodí.

Parlamentem před pár dny i přes jednoznačné veto Senátu prošel návrh nového stavebního zákona. Hlasovalo se i o návrhu na usnadnění proměny těchto areálů právě pro bydlení, školy nebo zdravotní zařízení. Navrhla tento zjednodušený postup změny územního plánu vláda, která má na využití brownfieldů strategii? Ne, museli to navrhnout opoziční poslanci. Schválila vládní koalice v Poslanecké sněmovně tento návrh? Ne, protože jsme ho navrhli my. Vyčlenila aspoň vláda na revitalizaci brownfieldů dostatečné finanční prostředky z fondu obnovy? Ne.

Vidím v tom další jasný důkaz, že vláda nenavrhuje a neschvaluje jednotlivé dokumenty tak, aby byly navzájem v souladu a mířily nějakým stanoveným směrem. Je definitivně čas přestat hledat v krocích vlády jakoukoli logiku. Je to jen chaotická hra v rukách marketérů.