Poslední dobou se děje dosti zajímavá věc – vlivem neustále rostoucích cen se nepřiměřeně rychle zvyšují i důchody. Přestává tak platit mezigenerační solidarita a politici sahají ke krajním řešením.

Toho, že v poslední době ceny rostou závratným tempem, si asi všiml každý. Hit sociálních sítí posledních dní, Babišovo a Fialovo lečo, asi také minul málokoho. Ale ruku na srdce, drahá paprika (a ještě v zimě) nebude náš největší problém. Co by nás mělo vzrušovat mnohem více, jsou v předchozích dnech hojně propírané důchody.

Téma důchodů je obecně poněkud ožehavé téma, ještě ožehavějším se však stává, když vláda k prosazení změn využívá institut legislativní nouze. Ten je totiž běžně využíván pro nepředpokládané události. S touto situací však vláda musela počítat už na podzim loňského roku, právě proto, že důchody rostou podle jasných zákonných pravidel.

Není však přece možné, aby se v dnešní šílené situaci stali senioři jedinou ochráněnou skupinou obyvatel, a to ještě na úkor ostatních. V české společnosti je jistě mnoho skupin, které potřebují pomoc a (nejen) finanční podporu státu. Růst důchodů navíc nepřiměřeně zatěžuje už tak zkoušený státní rozpočet.

Vláda zároveň v rámci penzijní reformy uvažuje o posunutí věku odchodu do penze. Konečné rozhodnutí však zatím nepadlo, budeme si tedy muset počkat. Prozatím je věková hranice 65 let. Je pravda, že podle jedné z verzí se tato hranice může zvyšovat o jeden měsíc za rok. Nové, často citované hranice 68 let bychom tak dosáhli v roce 2070. Je to však takový problém?

Valorizace důchodů sama o sobě není jednoduché téma. Přidáme-li ještě zmíněnou změnu věkové hranice odchodu do důchodu, máme zaděláno na pořádnou společenskou diskusi. Někdy ale zkrátka nezbývá nic jiného, než se pořádně nadechnout a těžké rozhodnutí udělat. Tak totiž poznáme dobrou vládu. Když budou nejvyšší představitelé pouze manipulovat lidi sladkými řečmi a změnami „pro jejich dobro“, které se pak chtě nechtě nepříjemně odrazí v budoucnosti, asi se nikam nedostaneme.