„Ten náš svět je čím dál tím horší, lidi už nejsou ani lidmi, každý je sobec, nikdo s druhým necítí, každý kouká, jak toho druhého napálit, nikomu se nedá věřit, všichni jsou hamouni“ Možná tato slova slýcháváte také. A každý, kdo je vysloví, zaručeně přidá i vysvětlení, proč je tomu tak. Někdo se odvolává na následky komunismu, jiný vidí příčinu v konzumismu, další ve špatně nastavené polistopadové morálce. Jiní si stěžují na slabou disciplinu ve školách, ztrátu křesťanské víry nebo absenci rodičovské autority.

Jednoduše řečeno, co Čech, to jasné vysvětlení.

Protože se osobně bráním černobílému vidění světa, s každým, kdo nad ním lamentuje, souhlasím jen částečně. Pravdu mají asi všichni dohromady. Každý ten svůj malý kousek. Ale co bych to byl za českého člověka, kdybych nechtěl mít větší kus pravdy než ti ostatní a v diskusích s nimi bych neměl vynést eso.

Pokud jiní hledají vysvětlení pro špatnosti světa ve školách, v politice, byznysu nebo v rodinách, já jsem ho našel tam, kde by ho asi nikdo nehledal. Na hřbitově. V poslední době jsem se totiž musel – spíše z povinnosti než z dobré vůle – účastnit několika pohřebních obřadů. S nebožtíky se nad jejich rakví loučili členové všech spolků a korporací, jejichž byli zaživa členy. A jeden řečník vedle druhého hovořili o mrtvých jako o dobrých přátelích, poctivých jedincích, vzorných občanech, příkladných povahách, ušlechtilých bytostech, věrných kamarádech, obětavých spolupracovnících

Když jsem odcházel ze hřbitova, došlo mi, proč je svět, do kterého se vracím, tak špatný. Dobráci už pomřeli.