Před týdnem uplynulo 130 let od narození Pavla Eisnera, překladatele, lingvisty, jehož Chrám i tvrz by měl přečíst každý, kdo má rád češtinu. Jen o málo mladší byl Vladislav Vančura, jehož díla představují jazykové skvosty. Oběma s pokorou a úctou věnuji kroužkovanou hříčku.

Málokterá česká hláska má taková privilegia jako písmeno "u". Nebo úděl, jak se to vezme. Pouze "u" jako jediná ze všech hlásek smí nosit kruhovou korunku. A to jen v češtině. Nikde ve světě si hláska nezachovala památku na jiné písmeno, které sama připravila o moc. Dlouhá samohláska "ó" panovala češtině až do 15. století, ale lidé stále více při vyslovování špulili rty a "u" se postupně ujímalo moci, až starý kóň i mladší kuoň odešli a českými luhy a háji zařehtal kůň.

Výjimečnosti "ů" věnoval Pavel Eisner ve svém díle Chrám i tvrz celou jednu krásnou a poetickou kapitolu. Jakou barvu by pro "u" vybral Arthur Rimbaud, kdyby věděl, že u nás má hned dvě další podoby a jednu tak unikátní? U Rimbauda je "u" zelené, též Nezvalovi připomínalo smaragdovou zeleň ovoce. Eisner s nimi nesouhlasí, on pro "u" uvádí barvu ocúnově fialovou. Asi ji potkal někde u úlů. Nebo spíš za to může dívčí šat, protože pro Eisnera je "ů" hodný chasníček, který si svou obloučkou znejmilejší, princezku nese na zádech a vandruje s ní světem českých knížek.

Mně se při pomyšlení na kroužkované "u" nevybaví barva, ale slovo, příjmení. Důra. Vančurův Antonín Důra na plovárně Krokových Varů. Kroužek dýmu nad doutníkem, jenž bývá nejlepším odznakem otužilce nořícího se do chladné červnové vody.

Postůjme kvůli půvabu Varů. Vančurův Důra zdůvodniv nedůvěru stupňům, důstojně zůstal kůlem průzračných toků. Důru nezmůže půllitr, důkladnost cviků, kanovníkův důkaz průměrnosti Důrových svalů. Hrůza! Půvabná snůška tajů, bůžek Arnoštkův, průvodkyně kouzelníků může způsobit nárůst vzdechůplných hovorů, nedůtklivých sporů, vůbec soubojů! Různice svůdců kvůli růžovým rtům. Důrová nedůvěřuje důvodům mužů, nedůtklivě zdůrazní: "Důra půjde domů!" Bůh tůní trůní.