Každý rok v Provence něco sbírám. Lavičky, fontány, poštovní schránky. Virtuálně, pochopitelně. Nedávno jsem se zaměřil na knihobudky. Ony tam byly už dříve, ale dokud se člověk na něco nesoustředí, často to přehlédne nebo vzápětí zapomene, nechá vytěsnit z mysli jinými dojmy.



Dobrovolná iniciativa knihobudek prý vznikla v roce 2009 v USA. Todd Bol tehdy v Houstonu postavil první knihovničku na památku své matky, vášnivé čtenářky. I když úplně nevím, oni Američani rádi drží prvenství ve všem. Faktem je, že zhruba od roku 2010 vznikají veřejné knihovničky po celém světě, nejčastěji díky iniciativě knihoven, samospráv i místních nadšenců.



Ve Francii jim říkají "boîte a lire", "kiosque de livres", těm plážovým pak "bibliotheques de la plage". V roce 2016 tým RecycLivre spustil svůj projekt "Box ke čtení" a dnes je na jeho webu uvedeno více než 4000 knihobudek. Někde ale vznikají živelně, neevidovaně, jako třeba ta před jedním bistrem na výjezdu z La Ciotat. Majitel bistra možná má doma moc knih, nebo chce přilákat hosty ještě na druhou návštěvu v rámci vracení půjčené knihy.



Knihobudka před Café Culture v Toulonu být musí skoro povinně, už kvůli názvu kavárny. Budka má kolečka, aby se knihy snáze chránily před deštěm. K toulonské knihobudce přidávám ještě místní fenomén Les Kiosques, byť funguje na komerčním principu. Paříž a Lyon mají bukinisty, Toulon má kiosky. Na Rue Ferrero jich stojí asi pět už po několik generací.



Vauvenargues proslavilo Château de Vauvenargues, kde ve středověku sídlila hrabata a arcibiskupové z Aix. V září 1958 zámek koupil Pablo Picasso, který je tu i s manželkou Jacqueline pochován. Ale zde místo zmiňuji proto, že jsme tu našli nejkrásnější knihobudku. Stojí na miniaturním náměstí nazvaném po místním markýzovi Luc de Clapiers de Vauvenargues, filozofovi a moralistovi (1715-1747). Náměstí s lavičkou má asi dvacet metrů čtverečních, na nichž musíte nutně spočinout s knihou v ruce zahloubavše se do textu za doprovodu cikád.



Cassis použilo pro umístění knih v parku vedle radnice bývalý skleník. Literatura nepotřebuje zalévat ani hnojit, ale aby nezanikla, musí být čtena. Knihobudka je zde možná jako připomínka pravidelných setkávání spisovatelů a čtenářů, které se už od roku 1986 koná na jaře pod názvem "Printemps du livre de Cassis".



Některé knihobudky vykazují značnou originalitu, ať už svým nápadem a dokonalým provedením jako třeba žirafy v Marseille, nebo naopak svou přímočarou jednoduchostí jako ty v Istres.



Kdybych byl důslednější, hledal bych v každé knihobudce, zda obsahuje i nějaké knihy vážící se k danému místu nebo osobnosti, která tu žila. Ale takový průzkum by asi manželka nejspíš komentovala obdobně jako situace, kdy jí mizím z dohledu v nákupních centrech a ona mě pak musí hledat v tamních knihkupectvích.