Jak snadno poznat pachatele v české televizní detektivce
Již drahnou dobu největší sledovanost v hlavním vysílacím čase vykazují detektivní příběhy, jejich mini nebo maxi série. A veřejnoprávní i soukromé televize pochopitelně tomuto zájmu vycházejí vstříc. Obrazovku zaplavují nové a nové premiéry původních detektivních seriálů a všechny ty předchozí běží v nekonečných reprízách.
Co na tom, že Česká kotlina je na tom pomalu jak Midsomer a našinec aby se bál, že na každé procházce lesem zakopne o mrtvolu. Třeba seriál Policie Modrava se svými 39 epizodami vyrobil stejný nebo větší počet vražd jen na Šumavě a v blízkém okolí. Ve skutečnosti tu největším zločinem bývá vykradená chata a přejetá slepice. Tímto faktem se ovšem scénáristé, dramaturgové ani režiséři netrápí. Bez alespoň jedné vraždy totiž detektivka nemá ty správné grády. Jak praví sedmá zásada amerického literárního kritika Willarda Huntingtona Wrighta: "V detektivce prostě musí být mrtvola, a čím mrtvější, tím lepší."
Výše zmíněné tvůrce televizních příběhů ale mnohem víc trápí jiná věc. Nedotknutelná zásada výstavby detektivního příběhu, ať už ji formuloval dr. Thorndyk Freeman nebo třeba monsignore Ronald Knox, zní: "Divák musí být od počátku seznámen se všemi stopami a podezřelými". A v tom je právě kámen úrazu.
Počet použitelných herců domácí provenience je totiž dost omezený. Řada z nich už je obsazena do policejního týmu vyšetřujícího zločin a čím víc dílů, tím dřív se podezřelí vyčerpají. Díky této nouzi se už po uplynutí prvních minut můžete vsadit, kdo je pachatelem. Představte si, že vyšetřovací tým dorazí k mordu, třeba do nějaké instituce, v níž se pohybují různí zaměstnanci. Herci, kteří je ztvárňují, nám nic neříkají, až na jednoho. Tím je populární hvězda. Můžete si být téměř jisti, že se nakonec ukáže býti vrahem. Proč by jinak slavný umělec hrál roli bezvýznamného vrátného? Stejně tak stačí spolu se svědky pozorně prohlížet fotografie potenciálních gaunerů. Zahlédnete-li mezi neznámými osobami jednu známou, máte jasno. Jeden příklad z nedělní n-té reprízy seriálu Odznak Vysočina (5. epizoda). Do okruhu podezřelých se dostane parta válečných veteránů oslavujících cosi na chatě u řeky. Herecky mezi nimi vyčnívá jen Michal Dlouhý, později identifikovaný jako pachatel. Jen on přece dokáže přesvědčivě zahrát finální doznání.
Ne vždy tuto metodu lze uplatnit. V komorní detektivce ve stylu Agaty Christie plné společenské konverzace populární hvězdy ztvárňují všechny podezřelé, ale v dílech seriálové velkovýroby můžete po pěti minutách zjistit, kdo je vrahem, a následně se věnovat něčemu smysluplnějšímu. Třeba nekonečným publicistickým debatám o tom, jak je všude draho.
Co na tom, že Česká kotlina je na tom pomalu jak Midsomer a našinec aby se bál, že na každé procházce lesem zakopne o mrtvolu. Třeba seriál Policie Modrava se svými 39 epizodami vyrobil stejný nebo větší počet vražd jen na Šumavě a v blízkém okolí. Ve skutečnosti tu největším zločinem bývá vykradená chata a přejetá slepice. Tímto faktem se ovšem scénáristé, dramaturgové ani režiséři netrápí. Bez alespoň jedné vraždy totiž detektivka nemá ty správné grády. Jak praví sedmá zásada amerického literárního kritika Willarda Huntingtona Wrighta: "V detektivce prostě musí být mrtvola, a čím mrtvější, tím lepší."
Výše zmíněné tvůrce televizních příběhů ale mnohem víc trápí jiná věc. Nedotknutelná zásada výstavby detektivního příběhu, ať už ji formuloval dr. Thorndyk Freeman nebo třeba monsignore Ronald Knox, zní: "Divák musí být od počátku seznámen se všemi stopami a podezřelými". A v tom je právě kámen úrazu.
Počet použitelných herců domácí provenience je totiž dost omezený. Řada z nich už je obsazena do policejního týmu vyšetřujícího zločin a čím víc dílů, tím dřív se podezřelí vyčerpají. Díky této nouzi se už po uplynutí prvních minut můžete vsadit, kdo je pachatelem. Představte si, že vyšetřovací tým dorazí k mordu, třeba do nějaké instituce, v níž se pohybují různí zaměstnanci. Herci, kteří je ztvárňují, nám nic neříkají, až na jednoho. Tím je populární hvězda. Můžete si být téměř jisti, že se nakonec ukáže býti vrahem. Proč by jinak slavný umělec hrál roli bezvýznamného vrátného? Stejně tak stačí spolu se svědky pozorně prohlížet fotografie potenciálních gaunerů. Zahlédnete-li mezi neznámými osobami jednu známou, máte jasno. Jeden příklad z nedělní n-té reprízy seriálu Odznak Vysočina (5. epizoda). Do okruhu podezřelých se dostane parta válečných veteránů oslavujících cosi na chatě u řeky. Herecky mezi nimi vyčnívá jen Michal Dlouhý, později identifikovaný jako pachatel. Jen on přece dokáže přesvědčivě zahrát finální doznání.
Ne vždy tuto metodu lze uplatnit. V komorní detektivce ve stylu Agaty Christie plné společenské konverzace populární hvězdy ztvárňují všechny podezřelé, ale v dílech seriálové velkovýroby můžete po pěti minutách zjistit, kdo je vrahem, a následně se věnovat něčemu smysluplnějšímu. Třeba nekonečným publicistickým debatám o tom, jak je všude draho.