V posledních měsících se Platformě pro transparentní veřejné zakázky daří přesvědčit české i zahraniční podniky, aby se přihlásily k etickému kodexu, kterým by se měli řídit dodavatelé v rámci veřejných zakázek. Etický kodex doporučuje, aby vzhledem k nedostatečné transparentnosti, kterou zajišťují současné právní předpisy o zadávání veřejných zakázek, dodavatelé šli příkladem a sdělovali k veřejným zakázkám více informací, než vyžaduje zákon. Kodex například firmám doporučuje, aby na svých webových stránkách zveřejňovaly informace o zakázkách získaných výběrovým řízením, a to včetně nabídkové ceny, informací o nabídce a o jejich subdodavatelích včetně toho, jaké služby poskytly a kdo je jejich vlastníkem.

_________________________
See this text in English below
_________________________


S iniciativou přišla Americká obchodní komora v ČR a další organizace a není třeba dodávat, že se jedná o nesmírně pozitivní posun v české podnikové kultuře, která žije z netransparentnosti veřejných výběrových řízení. Kodex je v českém prostředí novinkou, celková strategie však není ničím novým. Řada nadnárodních společností se například připojila k iniciativě Global Compact OSN, která se snaží firmy přimět k tomu, aby do svých postupů zapojily etické zásady včetně protikorupčních pravidel. Iniciativa partnerství proti korupci (Partnering Against Corruption Initiative), která vznikla na půdě Světového ekonomického fóra (World Economic Forum), si podobně klade za cíl přesvědčit přední korporace, aby přijaly politiku nulové tolerance k úplatkářství.

Tyto dobrovolné iniciativy je určitě třeba uvítat, ale mohou skutečně být účinným nástrojem potírání korupce? Vzhledem k tomu, že neexistují žádné sankce, které by vynucovaly dodržování stanovených pravidel, jak poznáme, že podniky skutečně drží své slovo? Nejsou podobné iniciativy společenské odpovědnosti podniků (CSR) v podstatě jen elegantní marketingovou kampaní, která vytváří představu, že se podniky chovají etičtěji než ve skutečnosti?

Podnikové protikorupční iniciativy mohou být v prosazování protikorupčních opatření účinné především třemi způsoby.

Za prvé se tyto iniciativy nepřímo zaměřují na „poptávkovou stranu“ korupce – na základní faktory, které vedou podniky k tomu, aby se snažily získat různé vládní zakázky výměnou za úplatky a ilegální provize. Například navrhovaná protikorupční strategie české vlády poptávkovou stranu korupce zcela ignoruje a místo ní se zaměřuje na nabídkovou stranu (formou monitoringu a trestání úředníků, „testů spolehlivosti“, regulace orgánů územní samospravy, atd).

Naopak jedna z hlavních činností obchodních komor a oborových sdružení (jako jsou například ty, které vytvořily Platformu pro transparentní veřejné zakázky) spočívá ve vyhledávání neefektivních prvků v úředním aparátu, kvůli nimž vzkvétá korupce, jako jsou například vágní pravidla pro veřejná výběrová řízení, složité daňové předpisy, to, jak dlouho trvá získání potřebných povolení k zahájení podnikání, apod. V každé zemi jsou odlišné kombinace problémů, které v soukromém sektoru vedou k deformacím a nižší efektivitě, a ty v konečném důsledku znemožňují řádnou tržní konkurenci. Zdá se, že v ČR hlavní problém představují veřejná výběrová řízení. Informace o takovýchto problémech jsou cenné už samy o sobě bez ohledu na to, kolik podniků některý etický kodex nakonec přijme.

Za druhé tyto iniciativy velmi účinně posouvají kupředu politickou debatu o potírání korupce. Laická veřejnost se obvykle domnívá, že korupce je v zájmu byznysu, protože úplatky umožňují podniky dosáhnout všeho rychleji a efektivněji, než by tomu možná bylo bez úplatků. Tyto iniciativy nám připomínají, že všeobecně rozšířené domněnky mohou být mylné.

Předpokládejme, že potenciální přínosy, které plynou podniku z toho, že uplatí úředníka, jsou vždy vyšší než náklady spojené s tímto úplatkem. Klasické protikorupční strategie (popularizovaná Robertem Klitgaardem, který měl nedávno v Praze přednášku na konferenci uspořádané Platformou) spočívá ve zmenšování stimulů ke korupčnímu chování tím, že se zvyšují náklady spojené s úplatkářstvím (pro uplácejícího ale hlavně pro upláceného), například prostřednictvím větších sankcí, více monitorovacích mechanismů, vyššího platu pro úředníky atp.

Předpokládejme, že taková protikorupční opatření selžou a že náklady spojené s úplatkem jsou vždy výrazně nižší než přínosy. Podle tohoto scénáře můžeme na korupční chování pohlížet jako na vězňovo dilema, kde je dominantní strategií podniku „zrada“ (tzn. neřídit se zákony). Veřejné výběrové řízení se však od klasického vězňova dilematu liší v tom, že i když se všechny firmy rozhodnou pro dominantní strategii, může vyhrát jen jedna z nich (a její subdodavatelé), což znamená, že při každém opakování hry budou existovat podniky, které z korupčního jednání nebudou mít žádný prospěch. Jinými slovy v případě komplexní reformy předpisů o veřejných výběrových řízeních by si mnoho podniků v České republice oproti dnešku polepšilo.

Platformě se podařilo dosáhnout obrovského posunu ve veřejné debatě o zadávání veřejných zakázek. Vypracovala „39 opatření na zvýšení transparentnosti a efektivnosti zadávání veřejných zakázek“, která jsou celkově velmi kvalitní a která částečně přijala česká vláda. Podobné snahy mohou urychlit a zkvalitnit plánovanou reformu regulačního prostředí.

Za třetí, možná se domníváte, že většina klasických protikorupčních opatření nefunguje. Pokud tomu tak skutečně je, protikorupční opatření by se měla intenzivněji snažit o přeměnu podnikatelské kultury, ve které ke korupci dochází. Vrátíme-li se k vězňovu dilematu a k jazyku teorie her, lze přesvědčit více podniků ke spolupráci a odradit je od „zrady“ zákona, když uvěří, že o spolupráci mají zájem i ostatní podniky. Hlavním přínosem protikorupčních iniciativ v podnikovém sektoru je pomoc při transformaci kultury podnikání, což by v případě úspěchu (a tento úspěch je velmi nejistý) pravděpodobně přineslo mnohem větší výsledky než některá z opatření navrhovaných v české protikorupční strategii.

Je však třeba upozornit na dvě důležité věci. Za prvé, jak už jsem uvedl, u protikorupčních iniciativ v podnikovém sektoru hrozí, že budou vnímány jako rafinovaný marketingový trik. Aby se předešlo rozšíření skeptického postoje, měla by Platforma v budoucnu zavést mechanismy pro monitoring a vyhodnocování prováděné třetími stranami (např. občanskými sdruženími plnícími funkci „hlídacího psa“), aby se zjistilo, zda podniky, které se k etickému kodexu přihlásily, jeho zásady skutečně dodržují. To sice některé podniky od podpisu odradí (v okamžiku, kdy vzniká tento článek, etický kodex podepsalo jen 30 společností), ale současně to přesvědčí veřejnost, že skutečně chtějí změnit kulturu českého byznysu, a nejde jen o humbuk.

Za druhé, proč omezovat protikorupční iniciativu v podnikatelském prostředí jen na výběrová řízení? Neměla by se zaměřit i na etické principy týkající se chování při lobbingu a na korupční chování v dalších oblastech?

Celkově vzato jde Platforma správným směrem, ale některé věci ještě bude třeba udělat.




What are Corporate Anti-corruption Initiatives Good For?

In recent months the Platform for Transparent Public Tenders (http://www.transparentnizakazky.cz) has been attracting large Czech and international corporations to sign up to an ethical codex that contractors of public tenders should abide by. The Ethical Codex recommends that given the lack of transparency provided by current Czech legislation on public procurement, contractors should lead by example by disclosing more information about their public tenders than required by law. For example, the Codex recommends corporations to publish on their websites information about the public tenders they win, including the price the bid, information about the bid, and information about their subcontractors, including what work they did and who their owners are.

Instigated by the American Chamber of Commerce in CR and others, it goes without saying that the initiative is a hugely positive development within a Czech business culture which thrives on the untransparency of public tenders. While the Codex is a novelty in this country, the overall strategy is nothing new. For example, the many international corporations have signed up to the United Nations Global Compact, which is an initiative aimed at getting businesses to adopt ethical practices, including anti-corruption rules, in their operations. The Partnering Against Corruption Initiative, developed by the World Economic Forum, also aims to get major corporations to adopt no-tolerance policies towards bribery.

While these voluntary business initiatives are certainly welcome, can they really be effective anticorruption tools? Given that there are no sanctions to force compliance, how do we know if corporations are living by their word? Aren’t such corporate social responsibility (CSR) initiatives little more than fancy marketing campaigns that make it seem that corporations are behaving more ethically than they are?

Business anti-corruption initiatives can effective in furthering anticorruption policy in three major ways.

First, these initiatives indirectly address the “demand side” of corruption – the underling motivations of corporations to seek various government goods and services (including tenders) in exchange for bribes or kick-backs. The Czech government’s proposed anti-corruption strategy, for example, completely ignores the demand side of corruption and instead focuses on its supply side (“reliability tests,” regulating local government, more strict tools for monitoring and punishment of public officials, etc).

By contrast, one of the main activities of chambers of commerce and business associations (such as those constituting the Platform for Transparent Public Tenders) is to identify the inefficiencies in a bureaucratic system that enable corruption to flourish, such as vague rules on public tenders, complicated tax codes, the length of time it takes to get a business license, etc. In every country there are different sets of issues that create distortions and inefficiencies in the private sector, ultimately impeding fair market competition. In this country, the leading problem seems to be public tenders. Information on such problems is valuable in its own right, regardless of the number of corporations that actually adopt an Ethical Codex.

Second, these initiatives are very effective in advancing the political debate on anti-corruption. The lay public has a tendency to believe that corruption is in the interest of business, because bribes help corporations get things done more quickly and efficiently than might otherwise be the case. These initiatives remind us that widely held popular beliefs can be wrong.

Let’s assume that a corporation’s potential benefits of bribing a public official are always more than the business costs of the bribe. The traditional anticorruption strategy (popularized by Robert Klitgaard, who recently gave a talk in Prague at a conference organized the Platform) is to reduce incentives for corrupt behavior by increasing the costs of bribery (for both the bribe giver and bribe taker, though mainly for the latter), such as through increased sanctions, more monitoring mechanisms, a freer press, higher wages for public officials, etc. Let’s assume that such anticorruption measures fail, and the costs of bribing are always substantially lower than the benefits. In this scenario, corrupt behavior can easily be seen as a prisoner’s dilemma in which the dominant strategy of a firm is to defect (i.e. to not obey the law). However, a public tender differs from a classic prisoner’s dilemma in that even if all firms choose the dominant strategy, only one firm (and its subcontractors) can win, which means that in each iteration of the game there will always be corporations that reap no benefits for corruption. In other words, many corporations in the Czech Republic probably would be better off with a comprehensive reform of public tender regulations than currently.

In fact, the Platform has made great strides in advancing the public debate on public procurement. They developed “39 measures for increasing the transparency and effectiveness of public tenders,” which as a whole are very good and which have been partially embraced by the Czech government. Such efforts can increase the speed and quality of planned regulatory reform.

Third, maybe you believe that most traditional anti-corruption measures fail. If this is the case, anti-corruption measures should focus more on transforming the business culture in which corruption occurs. In the language of the prisoner’s dilemma, more corporations can be convinced to cooperate instead of defecting from the law if they are made to believe that other corporations are interested in cooperating as well. The main benefit of business anti-corruption initiatives is to help transform the business culture, which if successful (that’s a big if), would probably achieve a lot more than some of the measures proposed in the Czech anticorruption strategy.

But there are two large caveats. First, as mentioned above, business anti-corruption initiatives can easily be seen as a sophisticated marketing gimmick. To prevent cynicism from taking hold, in the future the Platform should introduce monitoring and evaluation mechanisms by third parties (such as anti-corruption watchdog groups) to assess whether the corporations that sign up to the Ethical Codex are actually abiding by it. This will scare some corporations from signing (only 30 companies have signed the Ethical Codex at the time of writing), but it will also provide the benefit of convincing the public that their desire to change the Czech business culture is for real, and not a bunch of smoke and mirrors.

Second, why limit a business anti-corruption initiative only to public tenders? Shouldn’t the initiative also focus on ethical principles regarding lobbying behavior and corrupt behavior in other areas?

Overall, the Platform is moving in the right direction, but certainly more work is to be done.