Němci, prosím, anektujte nás!
Italská politická scéna nebývá řazena ani mezi ty nestabilnější, ani mezi ty nejprogresivnější. Jedná se o vzácnou symbiózu tradiční nestability. Pravidelným komponentem však také bývá národní hrdost; i když to tu stojí za houby, jsou to naše, italské houby.
Nejnovější výstup italské mimoparlamentní opozice však překonává i tuto národní (národnostní) dimenzi. Ve vlivném německém politickém týdenníku „Die Zeit“ vyšlo ve vydání ze dne 14. února 2008 provolání Beppe Grilla. Signore Grillo je původním povoláním komik a televizní bavič, který poté, co byla z politických důvodů ukončena jeho show v televizi, se stal mužem zábavných stadiónů a arén, ale také známou postavičkou italské mimoparlamentní opozice. Jeho provolání, publikované v němčině v Die Zeit a následně v jiných evropských časopisech a v italštině a angličtině na jeho blogu (přístupné skrze archiv ze dne 16. 2. 2008) skutečně vyzývá Němce, aby anektovali Itálii, neboť země je natolik zkažená a zkorumpovaná, že si není schopna vládnout sama.
Satirické provolání je urážlivé pro obě strany; tedy jak pro Italy, tak pro Němce. O Italech se člověk dozvídá ledasco nového, a to otrlý jedinec mého ražení: netušil jsem kupříkladu, že v italském parlamentu sedí 24 pravomocně odsouzených jedinců (oblíbená skutková podstata je nadržování mafii a podvody všeho typu), kteří jenom díky poslanecké a senátorské imunitě nenastoupí výkon trestu. A pokud budou voleni opakovaně (či ještě lépe dostali senátorské křeslo nadosmrti), pak je pravomocné trestní rozsudky asi už ani moc netrápí.
Textem také probleskuje klasický pohled Italů na Němce: bývá to obdiv kombinovaný s nenávistí. Italové své válečně spojence obdivují za precisnost, organizovanost a schopnost dotáhnout věci do konce; zároveň je za to ale také nesnášejí. K vztahu těchto dvou národů se mi vždy vybaví nesmrtelná scéna z Benigniho „La Vita e bella“, kde v rámci italsko-germánské družby konce třicátých let na jedné večeři u italského prefekta německá „Fräulein“ učitelka vykládá, jaké typy matematických příkladů se učí v Reichu školáci („Kolik říšských marek ušetří ročně stát, když utratí tolik a tolik postižených …“), a celé osazenstvo u stolu dělá obdivné „áaach“.
Z úplně jiného soudku: v poslední době jsem v tisku četl, že ministerstvo spravedlnosti připravilo zásadní novelu volebního zákona; navrhované řešení se prý minimálně v jedné ze tří navrhovaných variant inspirovalo italským volebním bonusem, který dostává vítězná strana, aby byla schopna zajistit vládnutíschopnou většinu. Moc se to asi nepovedlo: Prodiho vláda je již minulostí a volební bonus v případě vnitřních rozpadů koalic a neschopnosti se dohodnout k ničemu. Nechme se překvapit, s čím tedy ministr spravedlnosti přijde. Otázkou však je, jestli se nějakými bonusy řeší skutečný problém vládnutí v Čechách. Tím totiž, podle (nejen) mého názoru, nebyly od poloviny devadesátých volební paty, ale vnitřní nestabilita vládních koalic. A na té volební bonusy, pokud nebudou ve výši nějakých 50 křesel ve Sněmovně, aby mohla vládnout jedna strana, nic nezmění. Že bychom začali psát do Němec?
Nejnovější výstup italské mimoparlamentní opozice však překonává i tuto národní (národnostní) dimenzi. Ve vlivném německém politickém týdenníku „Die Zeit“ vyšlo ve vydání ze dne 14. února 2008 provolání Beppe Grilla. Signore Grillo je původním povoláním komik a televizní bavič, který poté, co byla z politických důvodů ukončena jeho show v televizi, se stal mužem zábavných stadiónů a arén, ale také známou postavičkou italské mimoparlamentní opozice. Jeho provolání, publikované v němčině v Die Zeit a následně v jiných evropských časopisech a v italštině a angličtině na jeho blogu (přístupné skrze archiv ze dne 16. 2. 2008) skutečně vyzývá Němce, aby anektovali Itálii, neboť země je natolik zkažená a zkorumpovaná, že si není schopna vládnout sama.
Satirické provolání je urážlivé pro obě strany; tedy jak pro Italy, tak pro Němce. O Italech se člověk dozvídá ledasco nového, a to otrlý jedinec mého ražení: netušil jsem kupříkladu, že v italském parlamentu sedí 24 pravomocně odsouzených jedinců (oblíbená skutková podstata je nadržování mafii a podvody všeho typu), kteří jenom díky poslanecké a senátorské imunitě nenastoupí výkon trestu. A pokud budou voleni opakovaně (či ještě lépe dostali senátorské křeslo nadosmrti), pak je pravomocné trestní rozsudky asi už ani moc netrápí.
Textem také probleskuje klasický pohled Italů na Němce: bývá to obdiv kombinovaný s nenávistí. Italové své válečně spojence obdivují za precisnost, organizovanost a schopnost dotáhnout věci do konce; zároveň je za to ale také nesnášejí. K vztahu těchto dvou národů se mi vždy vybaví nesmrtelná scéna z Benigniho „La Vita e bella“, kde v rámci italsko-germánské družby konce třicátých let na jedné večeři u italského prefekta německá „Fräulein“ učitelka vykládá, jaké typy matematických příkladů se učí v Reichu školáci („Kolik říšských marek ušetří ročně stát, když utratí tolik a tolik postižených …“), a celé osazenstvo u stolu dělá obdivné „áaach“.
Z úplně jiného soudku: v poslední době jsem v tisku četl, že ministerstvo spravedlnosti připravilo zásadní novelu volebního zákona; navrhované řešení se prý minimálně v jedné ze tří navrhovaných variant inspirovalo italským volebním bonusem, který dostává vítězná strana, aby byla schopna zajistit vládnutíschopnou většinu. Moc se to asi nepovedlo: Prodiho vláda je již minulostí a volební bonus v případě vnitřních rozpadů koalic a neschopnosti se dohodnout k ničemu. Nechme se překvapit, s čím tedy ministr spravedlnosti přijde. Otázkou však je, jestli se nějakými bonusy řeší skutečný problém vládnutí v Čechách. Tím totiž, podle (nejen) mého názoru, nebyly od poloviny devadesátých volební paty, ale vnitřní nestabilita vládních koalic. A na té volební bonusy, pokud nebudou ve výši nějakých 50 křesel ve Sněmovně, aby mohla vládnout jedna strana, nic nezmění. Že bychom začali psát do Němec?