"V roce 2006/2007 studovalo na českých vysokých školách šestnáct a půl tisíce studentů ze Slovenska. To je o dva tisíce více než v roce předchozím a skoro dvakrát tolik oproti roku 2004/2005.“

Tyto a podobné agenturní zprávy dnes již asi nikoho nevzrušují. Ohnivé debaty, které se vedly před nějakými čtyřmi lety na téma „slovenská invaze“ na české vysoké školy, zdá se pohasly. Vše to tuším začalo v roce 2001, tedy s podepsáním meziresortní smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou. Stanovila, že občané smluvní strany smějí studovat na veřejných vysokých školách druhé smluvní strany za stejných podmínek, jako studenti domácí. V důsledku této smlouvy došlo na českých veřejných vysokých školách k zásadnímu přerodu a změně kvality studentů ze Slovenska; „brat Slovák“ přestal být tou zajímavou figurkou studenta – samoplátce, který na mě v mých studentských letech zapůsobil tak maximálně množstvím vypité borovičky. Začali přicházet jiní studenti a jejich počet začal exponenciálně růst (Pro úplnost je třeba uvést, že i před rokem 2001 na českých veřejných vysokých školách studovali v rámci početně omezené výměny i kvalitativně odlišní studenti - nesamoplátci).

Nemám pochyb o tom, že na české vysoké školy dnes přichází špička slovenské generace, výtečně vybavena schopnostmi, inteligencí a znalostí jazyků. V rámci přinejmenším právnických a společensko-vědních oborů slovenští studenti vždy pozitivně vyčnívají. Snad jen anekdotický příklad: Central and Eastern European Moot Court Competition je každoroční soutěž v simulovaném soudním procesu v oboru evropského práva, pořádaná University of Cambridge. Jedná se o náročnou soutěž, která od studentů právnických fakult vyžaduje zvládnutí materie a její prezentaci písemně a ústně v angličtině. V roce 2006 se ve finále soutěže v chorvatském Záhřebu ocitly Univerzita Karlova v Praze a Univerzita Komenského v Bratislavě. Členové obou týmů však byli Slováci, tudíž finále byl slovenský souboj mezi „pražským“ a „bratislavským“ týmem.

Zajímalo by mě, jestli jsou někde přístupná čísla kupříkladu z osmdesátých let 20. století ohledně toho, kolik tehdy studovalo na českých školách slovenských studentů a naopak, tedy jak výrazná byla studentská „výměna“ mezi oběma částmi federace. Můj dojem by byl, že v absolutních číslech, daných přirozeně jinými počty studentů vysokých škol obecně, je současný jednostranný pohyb studentstva větší, než v dobách federace.

Nárůst slovenského studentstva na českých vysokých školách nebyl zpočátku kvitován s nadšením. Podepsáním výše zmiňované smlouvy byla opuštěna byť jen minimální reciprocita; počty slovenských studentů se pohybují řádově v tisících, počty českých studentů na slovenských vysokých školách řádově v desítkách, maximálně stovkách. Proč se má z českých veřejných peněž platit vzdělání pro Slováky?

Zaznívající opačný názor byl argument kvalitou: právě proto, že ze Slovenska přichází špička mladé generace. Jejím působením na českých školách se zvyšuje nejenom kvalita studentstva českých škol, ale podporuje se i soutěživost v rámci fakult. V konečné fázi navíc podstatná část absolventů zůstane v České republice.

Musím se přiznat, že jako student jsem nebyl z argumentu zvyšování kvality a soutěživosti na Univerzitě Karlově až tak nadšen. Důvody byly pohříchu přízemní. S nástupem slovenských studentů se moje naděje na získání vysokoškolské koleje postupně rozplývaly, neboť jediným kritériem byla vzdálenost bydliště od školy: soutěž o kritéria absolutní dojezdnosti mezi Chrudimí a řekněme Čadcou či Popradem byla od počátku prohraná. Pravidelné anabáze na začátku akademického roku ohledně získávání přistýlky na studovně či alespoň náhradního ubytování v Brandýse nad Labem mé sklony k internacionalismu zrovna nepodporovaly.

Tyto a jiné drobnosti sociálního života se však postupně řešily a s nimi rostla, myslím nejen moje, tendence k docenění té zvyšující se kvality a soutěže. Z pozdější pozice občasného pedagoga na českých právnických fakultách pak již jednoznačně převládlo pro-slovenské nadšení. Přirozeně, každý pedagog za předpokladu, že vláda platí za hlavu studující v českém jazyce bez ohledu na to, zda má český, slovenský či třeba ukrajinský pas, bude mít raději kvalitnější studenty jiné národnosti, se kterými je radost pracovat, než průměrného studenta českého. Z původního „Ano, ale …“ se tak postupem času stalo bezvýhradné „ANO“.

V posledním době jsem se na celou otázku však podíval také ještě z jiné strany: té vnitro-slovenské. Přednášení a výzkum mě v poslední době stále častěji zavály na Slovensko. Při posledním pobytu v Bratislavě jsem se se zájmem vypravil do údajně největšího odborného knihkupectví. S výjimkou jedné knihy jsem vůbec nic nekoupil: nebylo co. Více jako polovina odborných publikací jsou české, zbytek je sice slovenské provenience, nicméně velice různé kvality. Při rozhovorech se zástupci slovenské justice a právní akademie zjišťuji, že panuje personální zoufalství. V právní akademii nikdo až na drobné výjimky nepublikuje, nikdo se nehabilituje. Sehnat kvalifikovanou pracovní sílu na určité úrovni mimo Bratislavu je údajně takřka nemožné: ostatně samotný slovenský Ústavný súd, sídlící v Košicích, má dlouhodobý podstav odborného aparátu poradce soudce, což odpovídá v Čechách pozici asistenta soudce Ústavního soudu.

Slovensko personálně krvácí. Lze přepokládat, že personální nouze se bude ještě zhoršovat: jestliže panují podobné problémy dnes, jak to bude vypadat v řádu pěti let, kdy by mělo do práce nastupovat oněch přibližně 7 – 8 tisíc slovenských vysokoškoláků, kteří v uplynulém roce nastoupili na české vysoké školy? Vrací se vůbec někdo? Nevím, zda existují nějaká věrohodná čísla o návratnosti „českých“ Slováků. Podívám-li se po svých známých slovenského původu, návrat je spíše výjimkou: pro tu absolutní špičku bylo studium v Čechám pouze přestupní stanicí pro cestu dále na Západ či za moře, podstatná část však zůstává. Přemýšlím, kdy (či zda) se to změní? Kdy začne být návrat rentabilní?