Lvi ze státního znaku
Tři roky trvala jednání a přípravy. Ve středu dopoledne, shodou okolností na Den české státnosti, jsem z Gudžarátu konečně dostal zprávu, že je definitivně potvrzen čas odletu trojice lvů indických ze Zoo Sakkarbaug do Prahy. Oddechl jsem si – a současně se modlil, aby i jejich samotná přeprava proběhla bez komplikací. Byli jsme na dosah od cíle.
V pátek po poledni přistálo letadlo Emirates na Ruzyni a vpodvečer se již všichni tři lvi začali zabydlovat ve svém novém domově, v Pavilonu velkých kočkovitých šelem Zoo Praha. Všechno proběhlo velmi dobře, dokonce přímo skvěle. Samice Suchi [suči], po ní Ginni [gyny] a nakonec samec Jamvan [džamvan] opustili přepravní boxy, a navzdory předchozí třicetihodinové cestě na všechny přítomné zapůsobili nesmírně silným dojmem. Jsou to skutečně úchvatní tvorové! Naše zoo dostala nového krále se dvěma královnami.
Příchod tří lvů indických (někdy také označovaných jako lvi perští nebo asijští) je událost, která přesahuje pražské i české měřítko. Po více než dvaceti letech jde o první lvy tohoto poddruhu bez příměsi cizí krve, kteří byli z Indie poskytnuti do Evropy. Příchod Jamvana, Ginni a Suchi bude znamenat významné oživení skomírajícího evropského chovu lvů indických i otevření cesty k dovozu dalších jedinců do jiných zoologických zahrad. A mít životaschopnou záložní populaci v lidské péči je důležité z toho důvodu, že ve volné přírodě žijí lvi indičtí už jenom na jediném místě: na jihu Gudžarátu, v Girském lese a jeho okolí.
Když jsem si 28. října mohl na chvíli oddechnout, uvědomil jsem ještě jeden důležitý aspekt: že předkové Jamvana, Ginni a Suchi byli nejspíš předobrazem pro lva v našem státním znaku. Cesty heraldického lva do Čech i skutečných lvů na dvory našich panovníků už zakryla opona času; nějaké informace o nich ale přece jen máme a – ačkoli by si toto téma zasloužilo samostatný výzkum – zdá se, že do sebe docela dobře zapadají.
Podle všeobecně uznávaného názoru se u nás lev jako heraldické znamení poprvé objevil na pečeti moravského markraběte Vladislava Jindřicha roku 1213 (jiná ztvárnění lvů jsou ovšem známa již z dřívějších dob). Později, konkrétně roku 1247, jej jako své erbovní znamení přijal Přemysl Otakar II. a roku 1253 jej začal používat jako erb českého krále. Právě tímto aktem začíná historie našeho státního znaku s dvouocasým lvem.
Snad ještě za života Přemysla Otakara II. byli na Pražském hradě chováni také skuteční, živí lvi. Nedá se vyloučit, že lvy měl již některý z našich předchozích panovníků, ale první písemný doklad o jejich přítomnosti u nás se váže k roku 1280. Dva roky po smrti krále železného a zlatého upomínali Benátčané krále Václava II. o platbu za lvy, které od nich objednala a opomněla zaplatit královna Kunhuta. Lvi se tak prokazatelně nacházeli na českém královském dvoře v epoše, kdy Přemyslovci zaváděli nový erb. Byli ztělesněním tohoto erbu a snad i určitou inspirací při jeho pozdějším ztvárňování.
Dnes žijí lvi indičtí pouze v Gudžarátu, ale vždycky tomu tak nebylo. Ve starověku se běžně vyskytovali v Řecku a ve středověku i po velkou část novověku v dnešním Turecku a na Blízkém východě. Přitom právě ve východním Středomoří se rozkládalo obchodní impérium Benátčanů. Zdá se proto pravděpodobné, že je pro Přemyslovce zakoupili právě tam. Šlo by tedy o lvy indické. Tuto úvahu podporuje také skutečnost, že lvi byli Evropanům dobře známi díky křížovým výpravám a vůbec hojným kontaktům s Blízkým východem. Koneckonců, i Bruncvíkův údajný předobraz, saský a bavorský vévoda Jindřich Lev, absolvoval cestu do Svaté země.
Ale i kdyby snad Benátčané pořídili lvy na přemyslovský dvůr odněkud ze severní Afriky, mnoho by to nezměnilo. Podle současného mínění byli i tamní lvi berberští – v přírodě vyhubení roku 1922 – zcela identičtí se lvy žijícími v Asii, tudíž se lvy indickými. A tak jsem přesvědčen, že při pohledu na Jamvana se díváme na samce stejného poddruhu lva, jaký byl držen na dvoře Přemyslovců a který z českého královského erbu přešel až do našeho současného státního znaku.
A právě když Jamvan, Ginni a Suchi v pátek večer vystoupili z přepravních boxů, uvědomil jsem si, že v nás i po staletích vyvolávají téměř stejné emoce jako před staletími v našich předcích. Že musíme pociťovat obdiv k jejich kráse, vznešenosti a síle. Za pár týdnů, až našemu novému králi a dvěma královnám skončí karanténa, se o tom budete moci také přesvědčit.
V pátek po poledni přistálo letadlo Emirates na Ruzyni a vpodvečer se již všichni tři lvi začali zabydlovat ve svém novém domově, v Pavilonu velkých kočkovitých šelem Zoo Praha. Všechno proběhlo velmi dobře, dokonce přímo skvěle. Samice Suchi [suči], po ní Ginni [gyny] a nakonec samec Jamvan [džamvan] opustili přepravní boxy, a navzdory předchozí třicetihodinové cestě na všechny přítomné zapůsobili nesmírně silným dojmem. Jsou to skutečně úchvatní tvorové! Naše zoo dostala nového krále se dvěma královnami.
Jamvan. Foto Miroslav Bobek, Zoo Praha
Příchod tří lvů indických (někdy také označovaných jako lvi perští nebo asijští) je událost, která přesahuje pražské i české měřítko. Po více než dvaceti letech jde o první lvy tohoto poddruhu bez příměsi cizí krve, kteří byli z Indie poskytnuti do Evropy. Příchod Jamvana, Ginni a Suchi bude znamenat významné oživení skomírajícího evropského chovu lvů indických i otevření cesty k dovozu dalších jedinců do jiných zoologických zahrad. A mít životaschopnou záložní populaci v lidské péči je důležité z toho důvodu, že ve volné přírodě žijí lvi indičtí už jenom na jediném místě: na jihu Gudžarátu, v Girském lese a jeho okolí.
Když jsem si 28. října mohl na chvíli oddechnout, uvědomil jsem ještě jeden důležitý aspekt: že předkové Jamvana, Ginni a Suchi byli nejspíš předobrazem pro lva v našem státním znaku. Cesty heraldického lva do Čech i skutečných lvů na dvory našich panovníků už zakryla opona času; nějaké informace o nich ale přece jen máme a – ačkoli by si toto téma zasloužilo samostatný výzkum – zdá se, že do sebe docela dobře zapadají.
Suchi. Foto Jaroslav Šimek, Zoo Praha
Ginni. Foto Lucie Vejmelková, Zoo Praha
Podle všeobecně uznávaného názoru se u nás lev jako heraldické znamení poprvé objevil na pečeti moravského markraběte Vladislava Jindřicha roku 1213 (jiná ztvárnění lvů jsou ovšem známa již z dřívějších dob). Později, konkrétně roku 1247, jej jako své erbovní znamení přijal Přemysl Otakar II. a roku 1253 jej začal používat jako erb českého krále. Právě tímto aktem začíná historie našeho státního znaku s dvouocasým lvem.
Snad ještě za života Přemysla Otakara II. byli na Pražském hradě chováni také skuteční, živí lvi. Nedá se vyloučit, že lvy měl již některý z našich předchozích panovníků, ale první písemný doklad o jejich přítomnosti u nás se váže k roku 1280. Dva roky po smrti krále železného a zlatého upomínali Benátčané krále Václava II. o platbu za lvy, které od nich objednala a opomněla zaplatit královna Kunhuta. Lvi se tak prokazatelně nacházeli na českém královském dvoře v epoše, kdy Přemyslovci zaváděli nový erb. Byli ztělesněním tohoto erbu a snad i určitou inspirací při jeho pozdějším ztvárňování.
Dnes žijí lvi indičtí pouze v Gudžarátu, ale vždycky tomu tak nebylo. Ve starověku se běžně vyskytovali v Řecku a ve středověku i po velkou část novověku v dnešním Turecku a na Blízkém východě. Přitom právě ve východním Středomoří se rozkládalo obchodní impérium Benátčanů. Zdá se proto pravděpodobné, že je pro Přemyslovce zakoupili právě tam. Šlo by tedy o lvy indické. Tuto úvahu podporuje také skutečnost, že lvi byli Evropanům dobře známi díky křížovým výpravám a vůbec hojným kontaktům s Blízkým východem. Koneckonců, i Bruncvíkův údajný předobraz, saský a bavorský vévoda Jindřich Lev, absolvoval cestu do Svaté země.
Ale i kdyby snad Benátčané pořídili lvy na přemyslovský dvůr odněkud ze severní Afriky, mnoho by to nezměnilo. Podle současného mínění byli i tamní lvi berberští – v přírodě vyhubení roku 1922 – zcela identičtí se lvy žijícími v Asii, tudíž se lvy indickými. A tak jsem přesvědčen, že při pohledu na Jamvana se díváme na samce stejného poddruhu lva, jaký byl držen na dvoře Přemyslovců a který z českého královského erbu přešel až do našeho současného státního znaku.
A právě když Jamvan, Ginni a Suchi v pátek večer vystoupili z přepravních boxů, uvědomil jsem si, že v nás i po staletích vyvolávají téměř stejné emoce jako před staletími v našich předcích. Že musíme pociťovat obdiv k jejich kráse, vznešenosti a síle. Za pár týdnů, až našemu novému králi a dvěma královnám skončí karanténa, se o tom budete moci také přesvědčit.
Jamvan a Ginni. Foto Jaroslav Šimek, Zoo Praha