Když byl v Cincinnati Zoo zastřelen gorilí samec Harambe, a to v zájmu záchrany života chlapce, který spadl do výběhu, plnil jeho příběh sociální sítě a nebývalou pozornost mu věnovala i média. Když přesně o týden později zastřelili pytláci ve středoafrické rezervaci Dzanga Sangha habituovaného – tedy na přítomnost lidí dlouhodobě přivykaného – dvanáctiletého gorilího samce Sosu, nezajímalo to téměř nikoho.


Aniž bych chtěl snižovat tragičnost osudu Harambeho, nezbývá, než konstatovat, že v jeho případě šlo o ojedinělý incident, který z hlediska záchrany goril nížinných před vyhubením neměl prakticky žádný význam. Naproti tomu zavraždění Sosy je obrazem šílené situace ve střední Africe, jež gorily zásadním způsobem ohrožuje. Gorily nížinné – ty „trochu jiné lidi“ – tam pytláci zabíjejí v počtech, které je obtížné i jenom odhadnout, a proměňují je v kusy masa, s nimiž se ve velkém kšeftuje. Jen tu a tam je dopaden jednotlivý pytlák nebo překupník a tehdy se – opět mimo zájem médií a tím i veřejnosti – dostanou na světlo neuvěřitelně odporné záběry uřezaných gorilích končetin či hlav.

Chápu, že smrt Harambeho byla pro média uchopitelnější a atraktivnější, ale skutečně důležitá je informace o Sosovi a o tom, co se děje ve střední Africe. Tam se totiž rozhoduje o osudu goril – a zdaleka ne „jenom“ goril.

O Sosovi je nutné vědět také proto, že střední Afrika neleží úplně mimo náš dosah. Jistě, tamní situace se nezmění ze dne na den – pokud vůbec – a je velká otázka, zda gorily přežijí několik příštích dekád. Měli bychom se o to však snažit – a k tomu může přispět každý z nás. Když už ničím jiným, tedy příspěvkem organizacím, které o ochranu goril a přírody vůbec v různých částech střední Afriky usilují. Samozřejmě je však mezi nimi třeba velmi pečlivě vybírat.