Vánoční přání jedině na pohlednici!
Už pár let sbírám staré pohlednice ze zoologických zahrad celého světa. Mají veliké kouzlo. Vedle zvířat zachycují zdobné pavilony, dámy v korzetech a širokých kloboucích, společensky oděné pány, uniformované ošetřovatele i dobová vozidla. Neméně zajímavé bývají vzkazy napsané na těchto pohlednicích. A co teprve když přes propast času identifikujete adresáta nebo odesilatele! Jako byste se stali účastníky dávných dějů.
Nejhezčí a nejzajímavější pohlednice pocházejí z doby, která trvala zhruba od roku 1890 do začátku 1. světové války. V té době - i když to nebyl úplně levný špás - jich také poštami prošlo nejvíc. Jednou jsem napsal, že byly esemeskami své doby. Často totiž obsahovaly velmi stručná sdělení typu „přijedu vlakem o čtvrté“ či dokonce pouze podpis, který byl vyjádřením slov „myslím na Vás“. Přirovnání k textovým zprávám ovšem trochu pokulhává. Ony totiž pohlednice svého času nesly obdobný obsah, jaký dnes vidíme na sociálních sítích. Do všech stran se na nich posílaly více či méně vtipné obrázky i nejapné vzkazy, nejednou podepsané celou partou rozjařených kumpánů. Pohlednice létaly sem a tam podobně jako dnes statusy na Facebooku. A ani to nebylo zas o moc pomalejší. Jeden z prvních kousků mé sbírky má odchozí razítko z tehdy pruského Stettina s datem 21. července 1903 a příchozí z Bad Wartenberg, tedy ze Sedmihorek, hnedle den na to.
Zlaté časy pohlednic sice pominuly s vypuknutím 1. světové války, ale většina z nás si z ještě docela nedávné doby pamatuje, že jsme měli bezmála za povinnost je posílat z dovolených či výletů a jako přání k Vánocům či Velikonocím. Bývávalo. Například u nás v zoo sice pohlednic nabízíme pořád spoustu, ale známek k nim se za celý letošek prodalo jen 3986. To znamená, že od nás skutečně odeslal pohlednici jen každý 350. návštěvník.
Ale málo platné, status na Facebooku, esemeska nebo e-mail nemají zdaleka takový půvab a především se vzápětí ztratí v nenávratnu. Zato k pohlednicím se můžete vrátit ještě po letech. Nebo nějaký sběratel třeba po více než století…
A tak prosím: Posílejte k Vánocům pohlednice.
Psáno pro sobotní vydání MF Dnes.
Nejhezčí a nejzajímavější pohlednice pocházejí z doby, která trvala zhruba od roku 1890 do začátku 1. světové války. V té době - i když to nebyl úplně levný špás - jich také poštami prošlo nejvíc. Jednou jsem napsal, že byly esemeskami své doby. Často totiž obsahovaly velmi stručná sdělení typu „přijedu vlakem o čtvrté“ či dokonce pouze podpis, který byl vyjádřením slov „myslím na Vás“. Přirovnání k textovým zprávám ovšem trochu pokulhává. Ony totiž pohlednice svého času nesly obdobný obsah, jaký dnes vidíme na sociálních sítích. Do všech stran se na nich posílaly více či méně vtipné obrázky i nejapné vzkazy, nejednou podepsané celou partou rozjařených kumpánů. Pohlednice létaly sem a tam podobně jako dnes statusy na Facebooku. A ani to nebylo zas o moc pomalejší. Jeden z prvních kousků mé sbírky má odchozí razítko z tehdy pruského Stettina s datem 21. července 1903 a příchozí z Bad Wartenberg, tedy ze Sedmihorek, hnedle den na to.
Zlaté časy pohlednic sice pominuly s vypuknutím 1. světové války, ale většina z nás si z ještě docela nedávné doby pamatuje, že jsme měli bezmála za povinnost je posílat z dovolených či výletů a jako přání k Vánocům či Velikonocím. Bývávalo. Například u nás v zoo sice pohlednic nabízíme pořád spoustu, ale známek k nim se za celý letošek prodalo jen 3986. To znamená, že od nás skutečně odeslal pohlednici jen každý 350. návštěvník.
Ale málo platné, status na Facebooku, esemeska nebo e-mail nemají zdaleka takový půvab a především se vzápětí ztratí v nenávratnu. Zato k pohlednicím se můžete vrátit ještě po letech. Nebo nějaký sběratel třeba po více než století…
A tak prosím: Posílejte k Vánocům pohlednice.
Psáno pro sobotní vydání MF Dnes.